Kjája in da Juu esej

Od posledního blogu neuplynuly ani tři dny a už musím napsat další, páč zážitky jak se zdá stále nekončí:)

V neděli jsem šla s Lulanem opět mamasitovat a byla to pěkná makačka vám teda povím. No a měly jsme jít ještě v úterý, ale když jsme dorazily do práce, tak jsem zjistila, že já mám na rozvrhu na úterý napsáno Off. Ty ruskopolské mafiánky to tam musely dopsat v pondělí navečer, ale že by mi něco řekly, to je ani nehlo. Tak jsem se zase převlíkla a šla zase dom. Tak co, měla jsem alespoň den úplně pro sebe a taky jsem si ho pořádně užila. Strávila jsem ho velmi užitečnými činnsotmi jako například naprostým nicneděláním a prospěšným opalováním:) Večer jsme pak s Lulanem plkaly na zahradě a k tomu si namíchaly pár Margarit:) O půlnoci jsme měli s tátou zajet pro Veroniku aka Milunu vyzvednout ji do práce, jelikož pracuje na druhém konci ostrova. No, a jelikož noc byla ještě mladá vyrazili jsme ještě na chvíli do víru ostroměsta. Holky chtěly mermomocí do gay baru a tak se nedalo dělat nic jiného než se připojit. Na baru tancovali namakaní borečkové a pod nimi slintali nadržení amíci. Jeden "tanečník" byl úplně skoro v rouše Adamově a to jak ho Pán Bůh stvořil mu zakrýval jen malý šáteček, který nám ochotně a bez řečí hned rád odkryl:) Od tluctých slizkých amíků se pak nechal ošahávat a hladit kde se jim jen zachtělo. Při vychutnávání lahodného pivního moku ke mě po barovém pultu přišel další kolega a začal mi před obličej strkat tu svojí klobásu a dělat pohyby, které nám všem jsou dobře známé:) No, nevím, jestli nejsem nějak moc velká puritánka, ale jako zábava mi to moc nepřišlo...spíš mi kluka bylo líto co za džob si to vybral. I když pro mě je to samozřejmě další zážitek a zkušenost a to se počítá:)

Na druhý den se mi nevstávalo moc dobře a při představě, že mě čeká cesta letadlem se mi dělalo ještě hůř. Ano, čtete správně. Náš táta se učí pilotovat malá letadla a na dnešní den si naplánoval let se svým kamarádem, zkušenným pilotem Jirkou. A protože měli v letadle ještě dve místa a já a Lulan jsme měly volno, rozhodlo se, že poletíme s nima:) Jupííí:) Ráno jsem kocovinku zahnala nudlovou polívkou a už jsme si to vesele hasili na místní letiště. Cílem cesty byl Homestead, což je městečko na jihu Floridy, sousedící s Everglades. Před odletem ještě proběhla povinná prohlídka letadla, dostali jsme od pilota instrukce co a jak a během chvilky už se mohlo nasedat a vyrazit.



Lidi, to bylo naprosto úžasnýýýý. Já ani nevím, jak to mám popsat. Vidět takhle z výšky všechny ty Floridské ostrovy, Everglades a hlavně tu neskutečně nádhernou barvu moře, to vám prostě vezme dech. Snažila jsem se to zachytit na foťák, ale myslím, že můj přístroj je jen takový běžný uživatelský, takže to tu krásu až tak nevystihlo, ale pro ilustraci vám sem dám alespoň nějaká fota. A na rajčeti pak najdete zbytek.







No a samozřejmě, že vás nemohu ochudit o veselou historku z natáčení. Nevím, jestli to zavinil ten alkohol, který jsme konzumovaly minulou noc, nebo to, že celkově mi moc nedělá dobře, když letadlo klesá a začíná přistávat, ale najednou se prostě Kjáje udělalo mdlo a jen tak tak, že stihla z igelitky vyházet vodu a jídlo a hodit tam na oplátku zase obsah svýho žaludku:) Igelitka však nebyla příliš kvalitní a sem tam se nějaká ta dírka vyskytla, takže při jejím šavlovém koncertu jí to blitíčko začalo ještě kapat po nohách a kraťasech, a tak nevěděla, co dělat a zachraňovat dřív. No, sranda, co vám budu povídat:) Takováhle situace nastala během zpátečního letu ještě celkem třikrát, ale vše jsem nakonec ve zdraví přežila a brala to sportovně:) Výlet se ale každopádně vydařil na sto procent a jsem vážně ráda, že jsem tu krásu mohla vidět.

Tak se mi lidi mějte kjásně, opatrujte se a buďte happy:)

Vaše los poblitos Kjája:)

Omlouvám se čtenářům svým všem, pokud jste dlouho a marně očekávali nějaký ten příspěvek. Poslední týden se nesl v duchu mnoha velkých změn a já nestíhala vůbec nic.
Tak abych to ale vzala pěkně popořádku, což?:) Přece si z toho nebudu dělat holubník:)

Takže ještě v Miami jsme šly s Lulanem ve středu a čtvrtek naposled do práce. Vzala jsem sebou aj fotoaparát, abych si ten svůj první džob a věci okolo pěkně zdokumentovala a měla pak na co vzpomínat:) Pravidelní návštěvníci rajčátka už fotky samozřejmě viděli, proto sem přiložím jen jednu z nich, jen tak pro zpestření:) Jinak loučení bylo dojemné, prolilo se pár potoků slz a promočilo tak nemálo kapesníků:) Však sami vidíte na fotkách jak to vypadalo:)





Vpátek jsme už jen relaxovaly a mezitím ještě uháněly kontraktora, aby nám zaplatil za odpracované dny. No, musím říct, že jsme ani nedoufaly, že by nám peníze vyplatil, jelikož jsme mu oznámily pouze dva dny předem, že v práci končíme a hoch z té informace nebyl pochopitelně velmi nadšen...Úkol vymámit z ruského mafiánka dolary se zdál nelehký, ba přímo nadlidský, ale Kjája to vzala pevně do svých rukou a nakonec to dopadlo tak, že ještě týž den jsme si money pod rouškou noci na "tajném," přísně střeženém místě zvaném "parkoviště místního nákupáku" předali. A dokonce nám dal aj opravdu vše, co jsme si poctivě vydělaly. Hoch se, pravda, moc nepředal, ale alespoň něco:)

Tak jsme se už pak s klidným svědomím mohly vydat do československýho klubu rozloučit se s tou místní cházkou a taky trochu zapařit na "veleočekávanou" párty. Musím říct, že barmanka Veronika byla hodně zklamaná a pořád nemohla uvěřit, že ztratí jediné zákaznice, které tu aspoň o trochu snižovaly věkovou hranici šedesát a vejš:) Dokonce prohlásila, a myslela to opravdu vážně, že nám dá svou výplatu z baru, pokud tu zůstaneme a budeme sem o víkendech chodit:) No, věřili byste tomu?:) Jako bylo nám to líto, že odjíždíme, ale na druhou stranu jsme před sebou měli slibnou vidinu Key Westu...a tak jsme si ten večer naposled pořádně užily i přes to, že na "velepárty" nepřišla ani noha a neukázala se ani ruka:) Když jsme se pak vracely domů, byla krásně teplá noc, a tak jsme dostaly nápad jít se naposled vykoupat do "našeho" bazénu. Nakonec jsme nesmočily ani palec u nohy, ale zato jsme u bazénu narazily na partičku začínajících muzikantů, kteří nám až do rána hráli a zpívali své songy. Slíbili, že na nás nezapomenou až budou jednou slavní, a aby svůj slib potvrdili, zapsali si naše jména aby je pak mohli dávat na guest list jako vip:) hihiii

Vstávat ráno po propařené noci bylo krušné, a ještě krušnější bylo sbalit si těch pár švestek, co jsme měly, ale nakonec jsme to nějak daly do kupy a nedočkavě čekaly na Luba-slováka, u kterého jsme měly slíbené bydlení a který se nabídnul, že pro nás dojede a odveze na Key West. Luba jsme se ten den nedočkaly, protože mu prý nějací vandalové trochu poničili auto a on musí na polici a kdesi cosi. Už bylo stejně docela pozdě, tak jsme si řekly, že si alespoň uděláme filmový večer. Nejlevněji se dá dvd pořídit v Rossovi, to je ten obchod s mega levným značkovým oblečením. Takže dovedete si asi představit, že nezůstalo jen u nákupu filmu:) I přesto, že jsme si daly limit dvaceti minut, víc se nebudeme zdržovat, byly z toho nakonec dvě hodiny a plné ruce tašek:) Ale o filmový večer jsme tím nepřišly, to zase nee.

No a v neděli jsme Luba očekávaly ještě nedočkavěji. Ale opět jsme se ho nedočkaly..volal, že musí nutně k soudu něco překládat...tak jsme si řekly, že si narentujeme auto samy. A jak jsme řekly, tak jsme taky udělaly. I když nám na Floridě mezinárodní řidičák už neplatí, (tady totiž platí jen měsíc po příletu do států a my tu ten den byly zrovna měsíc a den, smůla, co?:) podařilo se nám narentovat menší dodávečku a kolem čtvrté hodiny odpolední jsme vyrazily vstříc lepším zítřkům:)

Na Key West jsme dorazily vpořádku a bez nehody něco málo před desátou. Dalo by se to zvládnout aj rychleji, ale jelikož byla omezená rychlost na silnici na 45mil/hod a tady každý rychlost dodržoval, ujely jsme to tak, jak jsme ujely:) A byly jsme štastné, že jsme konečně v cíli. Ale ne na dlouho.

Když jsme totiž dorazily k Lubovi, čekalo nás docela hodně nepříjemné překvapení. Pokoj, který nám nabídnul k bydení a vůbec byt sám o sobě by se vešel do krabičky od sirek a ještě by tam místo zbylo...jako to jsme nečekaly a byl to šok. Lubo je dobrý týpek a věřím, že se na nás připravoval a pečlivě uklízel několik hodin, ale i tak byl v malém tmavém bytečku smrad a žádný prostor k tomu se aspoň nadechnout a poprocházet, protože za tu dobu, co tu bydlí si sem natahal neuvěřitelný množství věcí, krámů, harampádí a všech dalších "nezbytností." Nevím, jestli si vůbec dovedete představit, jak mi asi bylo, když jsme ráno opouštěly náš prostorný, sice nevybavený, ale útulný krásný byt s bazénem přímo před vchodem, a večer se nastěhovaly do smradlavé, tmavé, miniaturní kobky, kam jsme se nevešly my, natož ještě naše kufry a dalších milión tašek. Chtělo se mi okamžitě utýct, sednout na letadlo a letět zpátky domů. Ale nebylo úniku:)

Ráno po probuzení jsem zjistila, že to nebyl jen zlý sen, ze ktrýho se probudím a bude zase dobře, ale že noční můra z Key West street pokračovala...nemohla jsem uvěřit, kam jsme se to dostali, a že je tohle vůbec pravda...ani jsme nevěděla, co bych měla udělat dál..jestli zůstat a najít si jiné bydlení, které je tu ale asi tak dvakrát dražší než na Miami a na které už stejně nemám peníze, nebo se sbalit a jet hned domů...ale ještě jsem zase chtěla jet na Everglades, a do Orladna...no nebyly to moc příjemné chvíle...s holkama jsme to moc neprobíraly zatím, protože asi samy taky toho měly dost. Lubo nás ten den vzal na okružní jízdu po Key Westu, ukázal nám nejjižnější bod USA, u kterého jsme se samozřejmě musely všechny vyfotit:) Taky nám ukázal Key West AIDS memorial, jeli jsme kolem domu Erensta Hemingwaye, kam se chystáme taktéž někdy na prohlídku, a ještě jsme se trochu poprocházeli v centru. Byl to super výlet, ale i tak mi ho pořád kazila myšlenka na to, kam se z takovýho minivýletu vrátím...

Spása ale nakonec přišla dřív, než jsme vůbec doufaly, jupííí:) Odpoledne nás Tomáš- ten Veroničin kamarád vzal na bazén a cestou jsme potkali jeho kamaráda Radka, který za náma přijel. Radek bydlí v takovém obytném mobil houseu, což je dům, který když koupíte, můžete si ho celý odvízt kam jen si budete přát:) No a jelikož se Radkovi zrovna odstěhovali "růmejti" a tím pádem měl volný pokoj, slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že večer se na ten jeho mobilní dům příjdeme mrknout a při té příležitosti uspořádáme takovou menší grilovačku:)

No, nakonec se z toho vyklubalo docela super bydlení. Ten mobil house sice zvenku nevypadá moc lákavě, ale uvnitř je to náhodou pěkný. Prostě jako u vás doma třeba:) Máme tu velký obývák s kuchyní a dvě ložnice. Vše je plně vybaveno a my tu máme veškeré pohodlí. No a jako bonus, pánové a dámy, máme tu dva naprosto úžasný hafáánky, jeeee:) Jsou to dvě Yorksheeří slečny, Lucky a Lulu, a obě jsou super:)



Jo a máme tu taky zahradu s posezením, takže to je taky takový malý velký bonus:)
No, co vám mám povídat. Jakmile jsme to viděly, byly jsme nadšené a hned jsme se dohodly s panem domácím, že se co nejdřív nastěhujeme:) Cenově nás to vyjde docela levně a navíc jsme nemusely platit deposit, což je velký plus!

Hned druhý den jsme měly jít do práce, ale jelikož se nakonec ukázalo, že nás chtěli jen vidět a vyzpovídat, odbyly jsme si s Luckou asi půlminutový rozhovor:) a před náma byl opět celý volný den. Tak jsme se opět vydali s Tomášem na bazén. Jinak, abych vám něco vysvětlila..tady se většinou lidi na pláži nekoupou. Na celém Key Westu je jen jedna pláž, kde je alespoň trošku hluboko a dá se plavat a koupat. Ale ani tak to není nic extra a navíc se za to platí. Jinak zbytek pláží je tu snad spíš jen tak pro oko, voda je strašně mělká, tak akorát po kolena asi, a to i třeba kilák od břehu. A navíc je tu spousta řas. Tohle jsem třeba vůbec předtím nevěděla a myslela si, že pláže jsou tu stejné jako na Miami. A tak když není moře, musí posloužit alespoň sladkovodní voda. Vynalézaví Češi se jezdí koupat do hotelových bazénů, což se samozřejmě nesmí, pokud nejste hoteloví hosti, ale když vás nikdo nechytí, což se snad skoro nikdy nestalo, tak se můžete chodit koupat třeba doaleluja..a ještě máte nepřeberné množstí bazénů na výběr, nebudeme přeci chodit pořád jen do jednoho, ne?:) My se takhle tady jely koupat už několikrát a nejlepší to je takhle po práci navečer, když už tam není moc lidí a vy si v klídku můžete vyrelaxovat unavený tělo ve vodě obkopeni palmami. To je fakt pohodáááá:)

A jak to vypadá v práci? Děláme v hotelu Marriott, což má být čtyřhvězdičkový hotel, ale jako kam se hrabe na Acqualinu. Je to takový apartmánový hotel a narozdíl od Acqualiny kde jsme dostaly na úklid maximálně sedm pokojů a v každým jsme strávily nejmíň hodinu než jsme ho vyšůrovaly, tady fasujeme pokojů čtrnáct až dvacet. Lidi už tu nejsou tak milí jako v Acqualině a vedení je rusko-polská mafie, jak jim tu říkáme. Je tu strašně poláků, rusáků, ale taky pár mamasit, které většinou neumějí anglicky ani fň, a tak ranní meetingy o tom, jak nejlépe ustlat postel jsou "profesionálně" překládány do polštiny, ruštiny a španělštiny:) To je, co?hihiii:)
Práce jinak docela ujde, už to známe, jsme zkušenné mamasity, a navíc když už narazíme na hotelový hosty v pokoji, tak jsou většinou hrozně milí a hlavně si pořád chtějí strašně povídat, takže nakonec i tu ingliš si tu majinko procvičíme:). Jo, a obídky tu taky máme zadarmiko, takže i to je dobrééé. Jediný co nechápem je, proč například na obědě musíme strávit přesně půl hoďky, ani o minutu víc, ale hlavně ani o minutu dřív. I když už máte dojezeno a víte, že byste už potřebovali jít zase do práce, tak nesmíte. Prostě tam musíte sedět a odpíchnout si přesně po třiceti minutách. A když ráno přicházíte nesmíte si zase odpíchnout dřív jak v 8:58. Jako chápete to? Já teda ne:) Ale co, beru to tak, že tady stejně dlouho nebudu, tak se nijak nebouřím, nic neřeším a jen se tomu směju:) Takže práce celkem ujde, jediný mínus ještě je, že můžeme pracovat maximálně jen 40 hodin týdně, ani o chlup víc, takže i kdybysme chtěly, nikdy si nevyděláme hodně...

Jinak po práci a ve dnech volna se pořád něco děje a to je taky důvod proč jsem tak dlouho nenapísala. Třeba první den volna jsme strávily na té placené pláži. Shodou okolností tam poblíž byla nějaká venkovní expozice, ani nevím, co to přesně jako mělo být, ale byly tam výtvory jako poloiglů postavené jen ze solných "cihel" nebo jakési fujary, které když zafoukal vítr vydávaly libé tóny..:) Zde nějaká fota pro ilustraci:) No, a večer jsme pak jeli venčit pejfky na pláž. To byla sranda. Páč byla černočerná noc, vyfasovaly holky svítící a blikající obojky na krk, takže jediný, co jsme v té tmě mohli vidět, byly pobíhající světýlka. A protože maj holky chlupatý nožiska a ve vodičce plave spousta bordýlku, jako řasy, mořské houby a tak dále, přinesly si spousty suvenýrů, který musely pryč. Tak nastalo ještě koupání. Radek aka táta:) během procedury prohlásil, že pak bude muset pejsky pověsit do průvanu, což jsme braly jako legraci, ale ona to legrace nebyla. On je do toho průvanu opravdu zavěsil:) Zde foto:)





Další volný den jsme jeli třeba navečer na ryby. Před západem slunce jsme vyjeli s Lulanem, tátou a mámou, což je Radkův kamarád Lukáš, na most chytat ryby. Pravda, moc jsme toho nenachytali, nejvíc lelků, ale i tak to bylo úžasný. Pozorovali jsme západ slunce nad Key Westem, popili pivečko a super se bavili.





Po západu slunce jsme se ještě přesunuli na jeden odlehlejší most, kde jsme chtěli zkusit štěstí a ulovit něco víc než jen ty lelky:) To byla paráda. Byla klidná, tichá noc, nikde nikdo, jen hvězdné nebe nad náma a občas někde zašplouchla vodička. To asi jak se nám z háčku vysmýkaly ty ryby. Páč jediný, co jsme nakonec z vody vytáhli byly ožraný návnady:) Ale i přesto jsme se super bavili, s mámou Lukášem je sranda, a myslím, že o to tady šlo. Užít si pohodový večer. Který ale ještě nekončil:) Máma si vzpomněl, že je tady nedaleko na odlehlé pláži dům, který je postavený jen z naplavených větví a kamenů. Bylo sice už asi deset večer, ale ideální čas na stezku odvahy. Zaparkovali jsme auto a vydali se asi kilák po kamenité odlehlé pláži tmou tmoucí směrem k domu. No, nakonec se z toho vyklubala jen takové "větvokamenové" cosi, kde byla spousta chodeb a zákoutí. Protože byla tma, moc jsme toho z pevnosti neviděli, ale na fotkách to vapadalo jako z Blair Witch:)



Taky jsme tu zažili akci zvanou "Taste of Key West." To je takový menší festiválek, kde si nejdříve vyměníte peníze za kupóny a pak už jen chodíte od stánku ke stánku a výměnou za kupóny ochutnáváte všemožné specialitky, které na Key Westu můžete dostat nejen k papání, ale i dajaký ten mok:) K tomu všemu nám vyhrával pan Dj svoje hitovky, a protože vínko a pifko teklo celý den proudem, pařili večer o sto šest nejen mladí, ale i ti nejstarší i nejmladší:)

Jinak já dnes měla den volna, a protože Lulan šla do práce a mně se nechtělo trčet doma samotné, osedlala jsem dvoukolého oře a vyrazila do města. Cestou jsem projížděla okolo baseballových hřišť, kde byly v plném proudu zrovna rozehrány asi dva zápasy, no a protože jsem softball hrála asi devět let, tak jsem neododlala, zaparkovala jsem oře a přisedla na tribuny hned vedle pyšných rodičů:) To byl taky zážitek. Hráli zrovna asi šestiletí kluci, nekteří menší než pálka, kterou sotva udrželi v ruce. Byli to evidentně úplný začátečníci, ale o to legračnější bylo když se tvářili a snažili se dělat podobné rituály jako profesionální prvoligoví hráči:) Neměli ani nadhazovače, toho jim nahrazoval stroj. A i přesto, že to byli úplní začátečníci, solili tam odpaly jeden za druhým. A rodiče fandili jako o život. No, byla to prostě pohodička a opět super atmosféra:)

No, a tohle je asi pro dnešek ode mě vše. Snad vám to stačilo, nenudila jsme vás a snad jste dočetli až sem. Jestli ju, tak si zasloužíte metál:)

Ještě bych vám jen chtěla říct, že pokud se někdy budete chystat na dovolenou do tropů k moři a za vekou louži, tak Key West můžu jen doporučit. Je to nádherný místo, s naprosto neuvěřitenou pohodovou atmosférou, kde to v noci žije. A můžete zažít nejen večer jako na divokým západě, kde hraje country muzika a ženy i muži zkouší jezdit na trenažeru předstíraje, že krotí býka, ale taky můžete zajít do kabaretu a zažít pravou travesty show:) A pak je tu samozřejmě spousta barů, kde hrajou naživo různé rockové kapely...A strašně se mi tu líbí ty domky. Všechny dřevěné a malebné, jako vůbec nevím jak bych to tu měla popsat, to se prostě musí vidět a zažít:)





Tak zatial se mi lidi mějte a smějte a života užívejte a já se vám přihlásím zase co nejdřív, snad už ne s takovým zpožděním:)

Kjája z juu esej

Ano, přesně tak. Jak nadpis praví, čeká nás další změna, a to nemalá. Budeme se stěhovat. A kamže to? Na Key West. A proč že to? No, jsme tu celkem tři děvčice a pouze pro dvě z nás se našla práce. Zatímco já a Lulan jsme už zkušenné mamasity, Veronika nemohla sehnat práci. Doba je zlá a navíc tu teď akorát končí sezóna a turistů bude stále ubývat, tudíž restaurace a hotely nenabírají, ba spíše propouštějí a drží si jen své stálé, dlouholeté zaměstnance. Což nebylo zrovna povzbudivé vzhledem k tomu, že to naše zaměstnání bylo a zatím stále je také takové pochybné. Ale svitla naděje, že bychom všechny tři mohly mít džob:)

Veronika neváhala a zkontaktovala svého kamaráda, Tomáše jenž na Key Westu vlastní již nějaký čas restauraci. No, ani nevíme jak, ale během dvou dnů nám tenhle týpek sehnal práci a dnes a zítra se bude poohlížet po bydlení. Takže to vypadá, že do konce týdne si sbalíme svých pár švestiček a pocestujem zase o dům, respektive o kousek pevniny a spoustu ostrovů, dál. Je to prý sice divočina, papoušek kam se podíváš:) ale to mi teda ani nevadí. Radši se postěhuju tam, než na South Beach, plnou bubáků a podivných existencí, většinou ztracených. Ke všemu nás akorát každý stresuje a straší, jak je to tady nebezpečný, že jsme sebevrazi, protože nejezdíme autem, ale chodíme pěšky a busem, a že speciálně oblast, kde bydlíme my, je prý very dangerous. Co je na tom pravdy posoudit nemůžu, ale fakt je, že když jsme sem přijely, tak jsme se nebály vlka nic, a teď máme naděláno když máme dojít do krámu pro rohlíky:)

Na špatné pověsti Biscayne Boulevardu má podle mě z velké části fakt, že to tu byl dříve ráj prostitutek, pasáků a další podobné chamradi. Pak se sem ale odvážili strážci zákona, vzali si to do parády a podle jednoho starousedlíka by tu mělo být už bezpečno...tak nevím, každopádně na Key Westu se prý bát nemusíme, je tam bezpečno a dopravu do práce nám může poskytnout kolo:) To by nám mělo být prospěšné nejen na duchu, ale hlavně tedy i na těle:) Tak uvidíme, jak to všechno dopadne. Možná, že až se příště přihlásíte na blog, najdete zde příspěvek z komentátorského stanoviště nacházejícího se o pár stupňů zeměpisné šířky níže:)

No,tak zrovna ve chvíli kdy plodím blog, volal ten Tomáš a prý má pro nás bydlení. Budem zatial dočasně u nějakýho slováka, než se rozkoukáme a tak. Pak si prý můžeme najít bydlení, ale hlavně na začátku nic neutratíme a budeme moct našetřit nějaký ten peníz. Což je dobré, protože tady přijdeme o jeden nájem, páč zaplaceno máme do konce dubna. Ale tak snad to všechno vyjde a dobře dopadne. No, jsou to změny, co? Ale tak aspoň se pořád něco děje a bude zasejc o čem písati:)

Jinak totiž život ubíhal asi takto. V pátek večer jsme akorát skočily do československý hospody na pifko a electro, či techno párty, která se ale nakonec nekonala, jelikož vybouchly kdesi pojistky a celej nejbrhůd nesvítil. Takže jsme seděli při svíčkách a užívali si černou dvouhodinovku:) No, a od soboty už zasejc jezdíme do Acqualiny a steleme a cídíme a utíráme prach a leštíme a tak pořád dokola. Do práce jdeme i zajtra a možná pozítří asi naposled a pak adios speniš amígos:)

Lidi, držte, prosím, Kjáje pěsti, žádný palce:) ať to ve zdraví přežije a všechno dobře dopadne:)

Teď mě tak napadá, to abych poslala ale další várku pohledů, což?:)

Hele, tak se zatial mějte bájo, kjásně, žůžově a užívejte si skoro letního počasí v Čechách:)

Papáááá

Kjája vaše americká

Opět se vám hlásíme a přinášíme čerstvé zprávy ze světa:)

Po dobu mé nepřítomnosti se ale nic zvláštního nestalo:) Do práce jsme s Lulanem chodily celkem čtyři dny, od pátku do pondělí, a pak nám manajerka-jak jim tu mamasity říkají, oznámila, že nás zatím nepotřebují, páč hotel není plně obsazený a že až nás potřebovat budou, tak se ozvou. Ale prý ať určitě počítáme s víkendem plus čtvrtek pátek. No, dnes je pátek a stále nic:) Tak uvidíme. Zatím, protože se po dlouhé době udělalo opravdu krásně, trávíme volné dny u bazénu, a taky jsme si včera zajely k moři.

Práci jsem vám minule už trochu popisovala, že jo? Ale tak abych vám ji ještě malinko víc přiblížila, něco málo písnu. Cesta do práce nám, jak jsem již minule psala, trvá zhruba něco kolem hodiny, i když čistý čas strávený v autoubuse je tak 20 minut:) Ráno, každý může zajít do kafeterie - což je malinká jídelnička, kde si nabídnou kafe s kofeinem či bez, colu a další lima. A na stole už jsou pro všechny zaměstnance připravené tácy se sladkým pečivem, jako například croissant s čokoládou, donuty Homera Simpsona:) a jiné sladké poživatiny. Vše je zdarma, takže kdo by odolal?:) Po notném doplnění energie a převlečení do "slušivých" úborů se v podzemní kobce zvané prádelna konají meetingy:) Ano, i uklizečky mají důležité ranní porady a to byste neveřily, jak vážně a důležitě se dokáží tvářit, když se probírá, jaké pokoje budou dnes uklízet, kde mají udělat jen bežný servis, a kde naopak uklidit celý pokoj, jelikož hosté jsou už v čoudu:) No a po poradě se už vyráží do terénu a pucuje se a cídí a leští, až je všude lesk jako blesk:) Já jsem tři dny pracovala s Venezuelskou Mamasitou Blankou a i mně začali říkat mama. Kdykoli něco potřebovala, nezavolala na mě Kláro, ale "Mami, please, .... "

Moje mama je v Americe s pár přestávkama už 36 let a i přesto se úroveň její angličtiny rovná téměř nule. Když chce vyjádřit, že žije sama, řekne "Me live only." Nebo, že když skončí, jde si lehnout, řekne: [Mí fííniš, mí slíping] :) Nebo, když jsem se jí zeptala "Where do you live here?" zazněla odpověď z jejích úst "five thirty." Mama se zřejmě domnívala, že se jí ptám, v kolik končíme:) No, občas je to sranda poslouchat ji a snažit se dešifrovat, co mi asi chtěla říct, ale po třech dnech už jsem toho začla mít docela dost a pěkně jsem se naštvala, že jsem přece nepřijela do Ameriky, abych si tady angličtinu zprznila tím, že budu poslouchat výplody pologramotný španělačky a že navíc sama na ni musím mluvit jak retard, aby mi vůbec porozumněla! Vím, že to zní drsně, ale vás by to nenaštvalo? Nejhorší je, že ať půjdu kamkoliv, nebude to lepší, protože španělácká komunita je tady tak silná, že oni nikdy neměli potřebu se anglicky naučit pořádně. A tak jsem se s tím nakonec smířila a utěšuju se, že dva měsíce snad přežiju a pak tramtadadá domů:)

Jinak pokud někdy pocestujete do pětihvězdičkového hotelu zvaný Acqualina, doporučuju si zjistit, která mamasita vám uklízí pokoj, páč není mama, jako mama. Ta moje Blanka patří zrovna mezi uklizečky, které se s tím moc nepářou. I přesto, že se jedná o pětihvězdičkový hotel, kde by servis, měl být špičkový, Blanka například je schopná vzít jedním hadrem záchodovou mísu a pak s klidným svědomím tím stejným hadrem leštit skleničky:) A to uvádím jen jeden příklad z mnoha! Ale nejsou všechny stejné. Poslední den jsem vyfasovala mamu z Jamajky a to bylo jiný kafe. Zatímco s Blánou jsme se celkem flákaly a téměř všech pět pokojů měly už před obědem v pucu, s jamajskou Barbarou to bylo jiné. Ta všechno dělala poctivě a občas mi přišlo, že něco uklízí a leští aj dvakrát a i tak jí to bylo málo, takže se nebylo čemu divit, když jsme končily až po pracovní době. A to jsme, prosím, měly na plánu jen čtyři pokoje:) No, ještě že nám oznámili, že nám dávají druhý den volno, páč jet takhle ještě jeden den, tak asi odpadnu. Barbara má můj obdiv.

Příští dny, jelikož se po dlouhé době udělalo opravdu nádherně, jsme strávily u bazénu a převážnou část dne i v něm:) No, to byla paráda. Jeden večer jsme se ještě vydaly okouknout nějaký ty hadříky:) Mají tady dva nákupní domy Ross a Marshall, a tam najdete všechno značkový oblečení a boty a kabelky za neuvěřitelné ceny! Ty ceny jsou samozřejmě neuvěřitelně nízké:) Například supr dupr elegoš halenka, která původně stála asi 150 dolarů, je tady jen za osm..to vám na české dává nějakých 160 Kč? No, nekupte to?:) Nebo jakýkoliv adidas, nike, či jiné značkové tričko tady koupíte nejvíc za deset dolarů. Nejdřív jsem Lucce nevěřila a říkala jsem si, jestli to není něco jako džambajci u nás, ale ona s tím prý má dlouholeté zkušenosti a dušovala se, že je to pravý a že se to pozná pak při praní. Že tyhle věci můžete prát kolikrát chcete a nikdy neztratí barvy a pořád budou vypadat jako nový. Tak uvidíme, každopádně i kdyby to tak nebylo, si tady něco málo nakoupím, za tu cenu:)

Večer jsme volaly do hotelu a protože nás nepotřebovali ani ve čtvrtek a v pátek, vydaly jsme se strávit čtvrteční den na South Beach. Fotky z toho dne plus samsing els najdete zase na rajčeti ve složce všehochuť:) Dnes je pátek a co je na pláně se ještě teprve uvidí, páč je "teprve" dvanáct a holky vyspávají. Ale už jsme začaly plánovat, že bychom mohly příští týden, či někdy v brzké době vyrazit na výlet do Everglades, což je národní park v jižní části Floridy, známý svými rozsáhlými močály a také specifickou faunou a flórou:) Tak uvidíme, jestli to dopadne. Každopádně jsem už teď natěšená, jak malý děcko na lízátko:)

Tak zatial se mi všichni v tej dalekej Evropěnce opatrujte a mějte se famfárově:)

A taky se občas ozvěte vy, jak se máte, páč skoro nikdo mi nepíše, nikdo mi nevolá, nikdo mě nemá ráááád:)

Papááááá,

Kjája vaše

A už se opět hlásíme z našeho komentátorského stanoviště zde na Miami! Všem svým čtenářům se omlouvám za velké zpoždění s blogem, vím, že jsem zde dlouho nepublikovala, ale dohromady se nic nedělo, tak ani nebylo o čem písati. Tento týden nastala, jak se tak říká, okurková sezóna. Akorát jsem si zařídila telefon, takže odteď je Kjája mobilní aj v Améru:) A také bance jsem se upsala. Jak jsem tu již zmiňovala, díky tomu, že celé Miami je vlastně jedna velká přistěhovalecká kolonie z Jižní Ameriky, zdá se, že ofišl lengvičem je španělština, nikoliv angličtina:) A jako lidi, po dvoutýdenním pobytu tady máme pocit, že naše ingliš je zřejmě široko daleko tou nejlepší na trhu:) Dokonce i v bance, kde byste očekávali jazyk na špičkové úrovni, jsme měly problém slečně porozumět, jelikož její výslovnost měla silný neidentifikovatelný nádech ... troufám si říci, že každé děcko ze základky by ji strčilo do kapsy!

Trošku, vlastně docela dost jsem tady změníla názor na to, jak dlouho bych tu chtěla býti a čím se živiti. Ono to Miami je jako krásný pozlátko, ze začátku si říkáte wow, tady je to super, palmy, pláže, nádherný průzračný moře, a usměvaví lidé na každém rohu. Ale pak, jakmile jste tu déle a vzdálíte se od turistických lokalit, najednou vidíte to, co jste předtím neviděli. Nechci se dotknout občanské menšiny u nás žijící a za lepším životem do Kanady migrující, ale Miami je prostě cikánov největší. A tohle slovo nevytanulo na mysli pouze mně, alébrž i pár ostatním čechům, které jsme tu potkaly. A všem nezávisle na sobě. Je to prostě špíňákov a další slova radši nebudu publikovat. Z milých lidí se vyklubali sexuální loudilové a po setmění a občas i během dne se noumálně bojíte o život i o čest ... jakmile se na nějakýho kluka jen o setinu vteřinky dýl zadíváte a nedejbože se u toho usmíváte, protože zrovna myslíte na pěkné věci, hned vás oslovují a jestli si nechcete štrejchnout, v noci, ve dne, kdykoliv...neustále na vás troubí a pokřikují ... holčina, se kterou jsme se tu seznámily, a která zde žije už šestým rokem je z toho naprosto zhnusena, stejně jako my...říká, že se nemůže dočkat až odsuď vypadne a nikdy se sem nevrátí, že už je unavená z toho, jak jde jen do obchodu pro mlíko, nenamalovaná, neučesaná, neupravená, prostě kolo byste si o ni neopřeli, a přesto jí několikrát cestou domorodí přistěhovalci zastaví a nabízí "servis," či aspoň zahvízdají a zamrkají. Možná si říkáte, je ta Kjája vůbec noumální, vždyť tohle je sen každý holky, být žádoucí za každých okolností, ale věřte, že já su z toho už znechucená a jak Keliška praví "To je hnus, velebnosti":) Snad, kdyby bylo o co stát, člověku by to trochu zvedlo sebevědomí, ale když na vás píská nějakej polointeligent, co se stěží naučil abecedu, tak vás to moc nepovzbudí:) Což je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla, že svůj pobyt ukončím nejdéle 9. června, čili dnem, kdy mi končí turistické vízum. Abych se sem mohla případně jako opravdový turista ještě někdy v budoucnu podívat:) A dalším důvodem proč nezůstat je již několikrát zmiňovaná absence pravých amíků a nemožnost se v jazyce anglickém pocvičiti, či dokonce zdokonaliti:) No, asi to shrnu tak, že horší místo na poznávání Ameriky a toho, co byste od takové výpravy očekávali, jsme si vybrat nemohly:) Ale nevadí, neberte to tak, že jsem zaujala negativní postoj...každá zkušenost se počítá a všechno má podle mě svůj důvod a vyšší smysl (jsem já to ale fatalista:) a aspoň bude co vyprávět a čemu se zasmát za dlouhých zimních večerů:) Jinak, možná si říkáte, proč nezměníme lokalitu ... no, na vysvětlování je to dosti složité, upsaly jsme se s tím bytem, ze kterého nemůžeme jen tak zmizet, a jedno, k druhýmu...je to prostě complicated...

Ale teď již přistupme k věcem dalším a snad více zajímavým:) Dnes jsem nastoupila svou první šichtičku. Na začátku týdne nám volal kontraktor-to je člověk, co zprostředkovává práci lidem, kteří nemají papíry a nějaký džob by asi těžko hledali-čili my:) Samozřejmě ale, že takový kontraktor "nechce slevu zadarmo:)," takže mu z naší výplaty nějaký ten dukát do kapsy spadne...ale nevadí alespoň něco:) No a tenhle kontraktor, náš se jmenuje Alex a je z Ruska, což není ideální, ale budiž, nám volal, že pro dvě z nás by na pátek něco měl. Původně jsme měly jít jen na interview, ale pro všechny případy jsme si měly sebou vzít aj černý kalhoty a plný boty. Jelikož Alex nepatří mezi "mluvky," skoro vůbec jsme nevěděly do čeho jdeme. Jen, že se máme v pátek, v 8:45 ráno sejít na dajaké adrese a že se bude jednat zřejmě o uklízení v hotelu.

Tak jsme v pátek ráno v sedm odcházely s Luckou na zastávku plny obav a smíšených pocitů. Vyrazily jsme takhle brzy, páč hromadná doprava tady je taky kapitolka sama pro sebe:) Busy tu jezdí bez jakýchkoliv pravidel, jízdní řády neexistují. Když chcete někam jet, dojdete na zastávku a doufáte, že vám ten spoj přifrčí aspoň do těch dvaceti minut. Musím se smát, když si vzpomenu na Prahu. Tam, jakmile je v jízdním řádu napsáno, že bambajka má přijet ve 14:28, a padne osmadvacátá minuta a tramvajka není v dohledu, či teprve v dáli supí, lidi netrpělivě bručí, nervózně podupávají a potichu spílají řidičí i celému systému hromadné dopravy. Tady by se z toho lidi asi zbláznili:) Ale to byla jen taková odbočka....

No, takže nakonec jsme vpořádku a s velkým předstihem dorazily na místo určení. Setkaly jsme se s Alexem, který nás zavedl do luxusního čtyřhvězdičkového hotelu (v současné době se snaží o pátou hvězdičku:). Nás zavedl do ještě "luxusnějšího" suterénu s tím, že budou potřebovat nejspíš někoho do prádelny. No, to nás málem omejvali, když jsme se toto dověděly a navíc zmiňovanou prádelnu uviděly...chtěla jsem vzít nohy na ramena a utýct a přeplavat oceán zpátky domů:) Nakonec ale díky tomu, že máme tak excelentní ingličtinu nás šouply na místo pokojský. Každá jsme vyfasovala nějaké to firemní tríčo a jednu španělskou "mamu" (tady si totiž všichni říkaj mama a papa, rozlišujeme podle pohlaví:). A s touto speníš mamou jsme pak absolvovaly "okružní jízdu" po luxusních apartmánech, které jsme dávaly do pucu. Nebylo to až zas tak hrozný, jak jsem si myslela. Akorát na jednu postel přijde asi deset tisíc prostěradel a každý se tam dává jinak a taky se ještě jinak přehýbá a má to milión pravidel, která si stejně už nepamatuju:) Ale šlo to... původně, když jsem cestu sem do Ameriky plánovala, jsem chtěla dělat někde za barem, abych se mohla víc seznámit s místními lidmi a pokecat a zdokonalit svůj spíking a dovědět se něco o amících...ale jak už jsem písala, pravyho amíka abyste hledali ve dne s baterkou:) A navíc v takovým baru i restauraci se končí pozdě v noci, a jelikož nemám auto, musela bych buď jezdit domů taxíkem, nebo chodit pěšky, což je nemyslitelné a životu vysoce nebezpečné. Takže si říkám, že radši přežiju dva měsíce uklízení, kde se dělá od 8:30, či 9:00 do 17:00, nebo občas se končí i dřív a pak hurá jupííí domů do rodné země hezké české:) ono to taky nebude na celý dva měsíce. Teď mají skoro celý hotel obsazený a mají napilno, ale jakmile to poleví a nebudou nás potřebovat, hned se nás zbaví, takže kdoví, jak to nakonec bude. Každopádně tam zajtra a v neděli jdeme zas, tak si nějaký ten zlaťák vyděláme:) Jo, a ještě obídek máme zdarma a docela fajný a chutný dnes byl, tak to je aspoň jedno plus:)

Jinak lidi, kdybyste viděli ty pokoje. To je pohádka. To jsou luxusní ohromné apartmány s úchvatným výhledem na oceán, no nádhera. A jedna noc tady stojí tolik, co si vydělám tak za měsíc, to se vyplatí, ne?:)

Tak pro dnešek to asi ukončím, jsem docela utahaná a ráno brzo vstávám a šupity dupity do práce, ale pokusím se brzy zase vyplodit dajakou tu tapetu a napsat nějaké ty zážitky a veselé historky z natáčení:) Jooooo, a taky mi, prosím, připomeňte, abych vám příště vyprávěla o česko-slovenské pidimidi hospododě, a středeční roofpárty pro vip posádku, které jsme tu navštívily:)
Myslete na mě, páč já na vás na všechny taky moc myslím, a všichni mi chybíte a těším se až se zase sejdeme na Vlachovce:)

Všichni se moc mějte a ještě víc se smějte:)

Papaaaaa, vaše superčechišmama:)

Jak je již z nadpisu jasné, konečně jsme našly místo, kde složíme své hlavy a taky svršky:) Po dlouhém hledání a pátrání, kdy už jsme ztrácely naději a viděly se coby bezdomovkyně na pláži s mušlí pod hlavou, přikryté palmovým listem, nám konečně štěstí přálo:) A že nám tedy přálo opravdu hodně! Ale popořádku.

Od nedělního setkání s Táňou jsme téměř všechny dny trávily hledáním bydlení a zjistily jsme jednu zásadní věc, bez social security number si tu nikdo pomalu ani neuprdne:) Cože to social security vlastně je? No, ani my samy si nejsme úplně jisté, ale mělo by to být číslo, který každý občan USA vlastní a na jehož základě se dá zjistit o člověku témeř vše. Kdykoliv si kupujete, nebo jen pronajímáte byt, auto, nebo si chcete zařídit elektřinu, internet, půjčku, prostě cokoliv, každý se vás zeptá na tohle číslo a na jeho základě po zkontrolování už prodávající vidí, zda jste řádný občan, či nějaký unterwasserman:) Pokud je váš kredit dobrý, což znamená, že platíte své účty včas, nepácháte žádné zločiny atd. neměli byste mít problém si koupit, či pronajmout cokoliv. Vůbec nevíme, jak to vlastně funguje, co všechno ti lidé, kteří kontrolují vaše social security number vidí, ale princip je asi zhruba takový jak jsem ho popsala. A taky ho lidé používají ohledně daní, ale to už je pro mě double španělská vesnice. Pointou ale zůstává, že jediná Lulu toto číslo má díky tomu, že zde před dvěma roky pracovala jako aupair, a díky tomu jsme si sehnali ubytování ve slušné čtvrti a jelikož její kredit byl supr trupr, ušetřily jsme několik stovek na depositu:)

Ve čtvrtek jsme zajely do jedné realitky, byla to shodou okolností taky Renters Paradise a po prohlídce několika bytů jsme konečne narazily na to pravé ořechové. Je to krásný, dvoupokojový byt s novou kuchyní, obří lednicí a ještě větším sporákem, balkónem a huňatými koberci:) Nachází se v komplexu asi čtyř budov. Všude je spousta fauny a flóry, palmy a veverky kam se podíváš:) Taky dva bazény (jeden z nich máme přímo před vchodem do budovy:), vířivka, posilovna a tenisové kurty, a to vše v ceně nájmu. Super!





Ale nemyslete si, že jsme si našly ten nejdražší byt na trhu, naopak! Měly jsme přes jednoho známého v záloze ještě jeden byt, který ale nebyl vůbec pěkný, žily bychom tam jak největší socky a navíc se nacházel v ne moc bezpečné čtvrti. A vyšel by jen o něco málo levněji než tenhle kjásný a útulný bejváček:) Takže jsme neváhaly, vyplnily všechna lejstra, zaplatily nájem zatím do konce dubna a v pátek už jsme překračovaly práh našeho nového bydlení. Jo a navíc jsme zjistily, že si nemusíme zřizovat enternet, páč se tu dá načerno napíchnout na jednu nezabezpečenou bezdrátovou síť. Když už tu v Améru budeme načerno, tak aspoň pořádně:) Takže položku "najít bydlení" si konečně můžeme odškrtnout:) Teď už jen najít práci, což jak už jsem myslím zmiňovala bude hodně těžké, jak se postupně od všech lidí, které tu potkáváme dovídáme. Tak uvidíme.

Jinak ještě jedna úsměvná historka z natáčení:) Když jsme ještě hledaly ubytování a vždy, když jsme viděly někde na domě nápis "for rent" (čili "k pronajmutí") a šly jsme se optat, zda je byt stále volný, mnohokráte jsme se musely nejdříve zeptat "Do you speak English?" Chápete to? V Americe se musíte místních obyvatel ptát, jestli vůbec mluví anglicky:) Ale to je zapříčiněno, jak už bylo zmíněno, strašnou spoustou imigrantů z Jižní Ameriky, Mexica atd. Docela dost mě mrzí, že pravého amričana tady jen tak nepotkám a nebudu mít možnost poznat tu pravou americkou kulturu, protože tady na Miami je to vážně jen o Hispáncích, Kubáncích a přistěhovalcích z Jižní Ameriky...ale tak nezoufáme, neházíme flintu do žita, Kjájo, ono to nakonec nějak dopadne a uvidíme co ještě fjůčr přinese:)

Jo a ještě něco, včera jsme se dověděly, že jen kousek od nás existuje nějaká česko-slovenská hospoda, či bar, tak to tam dnes večer půjdeme omrknout a zkusíme navázat nějaké ty přátelské vztahy a pokud možno načerpat co nejvíc informací ohledně práce a života zde:) Čerstvé zprávy o tom, jak to dopadlo, vám samozřejmě náš zpravodaj přinese hned jak jen to bude možné:)

Jinak se moc omlouvám, pokud jsou mé tapety nudné a vtipem zrovna nesrší, já se vynasnažím své čtenářstvo příště nějak pobaviti více, až vás od smíchu budou bolet plíce a červenati se líce:)

Pro dnešek se s vámi tedy loučíme z našeho komentátorského stanoviště zde na Miami a přejeme vám příjemné ráno, podvečer, večer, či hlubokou noc a kjásné spaní:)

Mějte se všici kjásně a občas skládejte básně:)

Kjája, vaše jedinááá, levandulováááááá

Kjásny den všem:)

Dnes začnu trochu netradičně, vrabci na střeše si totiž štěbetali, že Kjájuščina gramatika se od doby školních lavic poněkud zhoršila, a že se zde objevuje více chyb než je zdrávo...moc se omlouvám všem čtenářům svým a věřte mi, že se opravdu propadám hanbou, touhle dobou bych měla být už někde blízko Austrálie. Na mou obranu musím ale říci, že jelikož se o laptop dělím se dvěma dalšíma děvčatama a nemám skoro žádný čas na psaní, plodím blog velmi rychle, téměř za pochodu a přiznám se, že jsem si své výtvory potvory po sobě nikdy nepřečetla, což je tedy asi hlavní důvod. Od teď se budu snažiti, co mi síly budou stačiti, aby mi neproklouzla ani ta jedna mrška malinká. Ale čárky musíte určitě tolerovat, páč jsem se několik let biflovala, jak se píší čárky v jazyce anglickém a to jsou pak úplně jiná pravidla a kdo si má pořád pamatovat vše, že?:) Tož pokročme dále k věcem více veselejším, a shrňme si události dnů nedávno minulých,co říkáte?:)

Sobotní den se nesl v duchu relaxu po nočním rejdění, tudíž jsme ho strávily převážně na beachi a večer jsme jen zaskočily do místního supr dupr marketu nakoupiti dajaké ty poživatiny. Nakoupily jsme všechno možné i nemožné, rajčata velikosti obří, že by se za to nemuseli stydět ani bobři, pitíčko a šitíčko:) To, že si Kjája vesele nakoupila tunu konzerv, i když v té době nevlastnila otvírák, bylo vedlejší:) Nevadí, nemusí být, nemusí:) Jinak jsem zjistila, že američani mají jednu supr vychytávku, kterou by ocenila nejedna hospodyňka u nás. Ve chvíli, kdy platíte na pokladnách a vzpomenete si, že byste si ještě potřebovali vybrat nějakou tu hotovost, nemusíte spěšit a hledat bankomat, peníze si můžete vybrat přímo na pokladně:) Když váš nákup stojí například padesát dolarů a vy si potřebujete vybrat dvě stovečky, na pokladně vám vydají sto pádlo, to se vyplatí, ne?:) I když na druhou stranu každý supermarket má jiný omezený limit, tuším, že se to pohybuje od 40 do 200 dolarů. A taky bankomaty v Americe vám nikdy nevydají větší hotovost, než 400 dolarů denně, což je docela nepraktické pro právě příchozí „turistky“ z Čech, které potebují nějak zaplatit první nájem na byt:)

A tímto se dostávám k tématu, pro nás, nacházející se v žebříčku důležitosti v top dva:) Nedělní den jsme konečně zahájily lov na byt. Od jednoho informátora jsme veděly, že nedaleko hotelu našeho sídlí dajaká realitka Rentals Paradise, tudíž jsme se tam vydaly, vyplnily aplication form, ani nemrkly a už jsme stály na prahu jednoho bytu. Celkem jsme jich ten den viděly tři a všechny zatím mimo naše možnosti. Malý poznatek, většina jejich obytných městských domů není jako ty naše komančské paneláky s umakartovým jádrem, ale přímo Hiltony s vlastní recepcí, posilovnou, úklidovým servisem a nejmíň jedním bazénem. Hned mi na mysl přišla baba Konopníkouc: „Předsedó, oni mají záchod, předsedóó, oni mají bazény“:)

Večer jsme si daly sraz s jednou kamarádkou-Táňou na Ocean drive , která se tu provdala a žije zde již sedmnáct let. Doufaly jsme, že by nám mohla dát nějaké tipy ohledně bydlení a práce. Noční Ocean drive má naprosto úžasnou atmosféru. Vypadá to přesně, jak jsem popisovala v jednom z minulých příspěvků, jen pod rouškou noci dostává vše ještě mnohem větší grády. Když jsme seděly na předzahrádce jedné z restaurací, obklíčny několika skupinkami nabušených třímetrových černochů, kteří přes nás na sebe pokřikovali a vzájemně se hecovali k bitce, napadlo mě, že bych se asi měla začít bát. Opak však byl pravdou, náramně jsem si to užívala, protože tohle se vám v běžném životě jen tak nestane, a kdybych se nebála, že dostanu přes čumes, vytáhla bych aj fotův aparát a vše důkladně zdokumentovala:) Nakonec však k ničemu dramatickému nedošlo, a my si užily príma večer ve společnosti českého pifka:)




Táňa nám vyprávěla, jak se sem vlastně dostala, o životě v Americe, ale co mě tedy nejvíce zaujalo byl popis školy, ve které již několikátým rokem pracuje. Děti, které zde učí pocházejí převážně z přistěhovaleckých rodin, jejich rodiče neumí číst ani psát a mnoho z nich žije v bezdomoveckých ústavech. Umíte si tudíž představit, jak výchova takových dětí asi vypadá. Celkem běžně zde proto můžete vidět například dvanáctiletou holčičku, která má za sebou potrat, jelikož byla znásilněna přítelem své matky, jen on něco málo staršího kluka, který má doma již roční děcko, nezletilé provozující sexuální praktiky přímo na chodbě školní budovy a spoustu dalších malých holčiček, které pro zachování panenství provozují pouze a výhradně anální sex. Je to strašné, ale i takovou tvář má Amerika. I když je jasné, že takovéhle věci se nedějí pouze tady.

Omlovám se, že jsem tu zmínila tak smutné téma, ale myslela jsem, že bych zde měla zmínit vše, s čím se v emerice setkám, i když jen z vyprávění místní polodomorodkyně?

Zde se s vámi pro dnešek rozloučím a co nevidět přidám další příspěvěk. Tentokrát už se dozvíte, zda již bydlíme, či stále okupujeme hotel? Mějte se a smějte se?

Kjája

V minulém příspěvku jsem psala, že jakési tajemné síly zapracovaly a znemožnily mi přístup na net. Musím se přiznat, že to nakonec nebyly tajemné síly, ale něco docela jiného a tak když Kjája zjistila, v čem udělali soudruzi z NDR chybu, hned v pátek ráno zasedla k počítači a neodlepila se od něj až do odpoledních hodin:) Rodina a blízcí se kontaktovat a informovat o mém stavu prostě musí:) Jsem ráda, že jsem vás všechny slyšela!

Po dokončení internetových orgií bylo už docela hodně hodin, a tudíž jsme si už jen uklohnily dačo na ohýnku a chystaly se vyrazit do víru velkoměsta:) Holky strávily soustu času horečnými přípravami a zušlechťováním zevnějšku svého a myslím, že kdyby takto vyrazily v Čechách, měly by s největší pravděpodobností úspěch. Nikoliv však tady:) Jak už jsem mnohokrát zmiňovala, Amerika je prostě jiná a tudíž ani noční život a styl oblékání nebyl vyjímkou. Byly jsme tu za jeptišky a já dokonce za matku představenou:) Všechny ostatní slečny, pokud se to tak dalo ještě nazvat, měly na sobě pidimidi šatčky, jejichž délka jim sotva zakrývyla tu část, kterou se při sezení dotýkají židle. Výstřihy a dekolty se svou hloubkou rovnaly Mariánskému příkopu a výška jejich podpatků zase Mount Everestu:) Možná byste si řekli, že takové slečny byly sexy a štíhlé, ale opak je pravdou, naprostá většina z nich se ve svých minipici oblečcích po ulicích kutálela:) Ale ony si sexy opravdu připadaly a možná pro to slavily u mužského osazenstva opravdu úspěchy. Chápete to? U nás se holky mordují dietama a mají pocit, že pokud skrz ně není vidět, nebudou je kluci chtít. Ale tady je to naopak. A že to fakt funguje dokazovalo mnoho a mnoho párů, které nás minuly-ošklivá holka s velkou nadváhou a vedle ní nádhernej vytuněnej kluk. Nemám sice žádnou fotku takovýchto párů z onoho večera, ale jako důkaz přikládám jednu, kterou jsem druhý den pořídily na pláži.



No a cože jsem to ten večer zažily? Celkem nic závažného, jen jsme se staly svědky zatýkání gangsterů a jako VIP jsme se dostaly do klubu, který tu teď nejvíc frčí:) Ne vážně, to byl další super zážitek, kdy jsme se náhodou nachomýtly k zatýkačce. Podezřelá individua v super bouráku byla zastavena, donucena vystoupit z vozu, opřít se o kapotu a následně byla prohledána, vyslýchána a nakonec zatčena:) Snažily jsme se to zdokumentovat, ale jelikož byla hluboká noc, fotky nejsou moc kvalitní.



Po tomto zážitku jsme dlouho hledaly místo, kde bychom zakotvily až jsme nakonec objevily jakýsi bar, diskošku a kulečníkovou hernu dohromady, kde dívky měly vstup zadarmo a pivo chuti zvětralé za pouhý jeden dolar:) Nedaly jsme však ani druhou rundu bžundu a už si to k nám šinul dajaký mladý jinoch, který nás lákal, abychom šly s ním, že hned naproti je obrovská "rapotéka" (diskotéka není to pravé slovo:)a že nás tam protáhne. Jelikož sebou takhle nalákal ještě pár vybraných jedinců, rozhodly jsme se ho následovat(já teda s patřičnou nedůvěrou). Jak se ukázalo měly jsme ten večer fakt velkou kliku, protože rapotéka se odehrávala v jednom z nejvyhlášenějších klubů na Miami Beach "Mansion," (což jsme se ale dozvěděly až o pár dní později). Díky statečnému jinochovi jsme mohly předběhnout megavelkou frontu před klubem, prošly jsme face scanningem a nakonec, když jsme zjistily, že vstup stojí 20 babek na každou z nás a chtěly to zabalit, páč jsme ten večer nechtěly utrácet, mladík za nás dvě třetiny vstupu zatáhnul. No neuvěřitelné:)

Jinak Mansion je opravdu něco jako ohromné sídlo, dvoupatrový barák s několika stagemi. Ze všech repráků se však linula hodně podobná hudba ve stylu r´n´b, či tak něco, tenhle styl já osobně nemusím, ale tady se mi to docela líbilo. Všichni se fakt bavili, ale nikdo skoro nepil. Na to, kolik tam bylo lidí, zely bary prázdnotou. Jestli to bylo tím, že malé pivo stálo osm dolarů, nebo tím, že lidem v žilách kolovalo něco zcela jiného, než alkohol se ale nedovíme:) Každopádně byli absolutně všichni strašně free a cool a nebyl nikdo, kdo by jen tak postával a očumoval, jak to známe u nás z diskoték. Hvězdou večera, alespoň jeho 10 minut se stala tlustá černoška, která rozjela velmi odvážný "sexy" tanec kolem tyče. Foto zde:



Jinak mám ještě jeden vtipný postřeh ze záchodků. Když jste opustili kabinku a namířili si to k umyvadlu, už tam na vás čekala statná černošská důchodkyně, vyzbrojená mýdlem, ručníkem a případně i parfémem, pokud by snad nějaká slečna zaváněla víc, než je zdrávo:) U zrcadel jste si taky mohli zakoupit různé dobrůtky, bonbóny, žvejkačky a jiné požitaviny:) Jestli je to takhle v každém klubu, nemůžu zatím posoudit, ale alespoň tady to takto funguje.

Kolem druhé, třetí hodiny ranní jsme se vydaly domů. Cestou se s námi dal do řeči nějaký amík, jehož rodina je původem z Německa, a pán byl tak ochotný, nebo tak opilý, že nám přivolal taxíka a ještě nám ho aj z části zaplatil. Myslím, že by za to rád nějakou protislužbičku, ale my se nedaly a vesele ujely:) Pokud mohu soudit, náš pátek 13. skončil tedy docela vydařeně:) A pro tuto chvíli se s vámi zase rozloučím a v dalším příspěvku vám popíšu naše první hledání střechy nad hlavou:) Mějte se fanfárově:)

Kjája

Hlásíme se vám opět živě z našeho komentátorského stanoviště zde, na Miami:) Počasí je stále skvělé, a co se týče životních podmínek je střídavě oblačno až polojasno:) A jak že to vypadal můj první den zde? Jelikož okna našeho pokoje máme do jedné z nejrušnějších ulic na Miami Beach, nemohla jsem již od brzkého rána spát a tak jsem si řekla, že než čučet tupě do zdi, to radši skočím na net. Ale ouha, hned ráno zrada! Nějaké tajemné síly zapracovaly a bezdrátové připojení se mi nedařilo navázat, navíc jsem zjistila, že adaptér, který jsem si v Čechách pořídila mi je na nic, protože zástrčka od laptopu se do něj prostě nevejde, takže mi bylo jasný, že i kdybych se na net napíchla, baterka by mě velmi brzy zradila...ale protože bylo nádherné ráno, nezoufala jsem a přešla na plán B:) Vydala jsem se na průzkum okolí. Jak hotelové informace pravily, pláž se nacházela jen asi sto metrů od našeho dočasného bydlení. Takhle po ránu byla téměř opuštěná, takže jsem si v klidu a pohodě vychutnávala ranní přímořský větřík a kochala jsem se pohledem na oceán:)




Na zpáteční cestě se už pláž a hlavně cesta kolem ní začala zaplňovat sportuchtivými nadšenci, jako jsou běžci, pěšci, joggisti a kolisti:) Přesně tak, jak to známe z těch amerických filmů. Dál jsem se vydala do obchůdku nakoupiti dajaké ty potraviny. Byla to sranda, vůbec jsem nevěděla jaký chleba například koupit, co je dobré, co není, v Čechách mám dlouholetou praxi a už vím, co kde je nejlepčí, ale tady, absolutně ztracena:) Ale nakonec jsem neco vybrala a docela to bylo dobré:) Akorát mě teda hodně zklamalo, že amíci nemají ovocné čaje. Já jsem na nich docela závislá a jsem zvyklá na obrovský výběr v našich super marketech, takže mě nepříjemně překvapilo zjištění, že tu mají jen samé zelené a sem tam dajaká ta bylinka. A tky mě zarazily cibule absolutně obří velikosti. Oni tady ve všem jedou ve velkým jak koukám:) Cestou zpátky do hotelu se na mě každý koho jsem potkala usmíval a zdravil, což bylo absolutně super, a i takováhle věc vás hrozně moc potěší:) Opět podotýkám, že tohle se vám v Čechách prostě nestane. Nakonec jsem si ještě sedla na zahrádku hotelové kavárny a vychutnávala si ranní kávičku ve stínu palem:)

Plán na dnešní den byl jasný, aklimatizace na místní prostředí a to rovnou tedy na nejznámější pláži - South Beach:) Autobus nás dopravil během patnácti minut do centra, kde jsme se hned vydaly směr Ocean drive, což je jakési jádro South Beach, známé pro své domy a hotely postavené ve stylu Art Deco. Každopádně je to asi nejrušnější a nejživější místo z celého Miami, kde celou pláž lemuje spousta restaurací. Převážnou část populace tu tvoří turisti, ale hlavně teda spousta černošských gangů. Znáte to, ohromná, vytuňěná kára narvaná bandou černých (ostro)raperů a děsně drsných gangsterů, kdy decibely zní tak naplno až máte pocit, že se jim auto každou chvilkou rozpadne:) Tak tohle je tu úplně noumální a hrozně se mi to líbí, takže jsem strašně ráda, že to můžu všechno na vlastní oči vidět a sledovat:) Jinak, co jsem ještě stačila postřehnout a co je vlastně nepřehlédnutelné je to, že je tu abnormálně nahromaděná komunita černochů, Hispánců, Kubánců, Španěláků a tak podobně. Mluví se tu dvěma jazyky, španělštinu dokonce možná slyšíte i častěji než angličtinu. I v obchodech se občas nejdřív prodavači zeptají zepají "english or spanish?" Říkala jsem si, jestli je takhle početná etnická skupina v každém městě celé Americe, ale jak mě pak chytrý průvodce Floridou informoval, naní tomu tak. Tady je to způsobeno hlavně přílivem Kubánců, kteří v 50. letech minulého století prchali před režimem Batisty a později Castra.

Teď si dovolím trochu odbočit, právě si totiž při psaní připravuju svůj ranní čaj a vzpomněla jsem si na to, co jsme tu všechny postřehly. Jak jsem psala, že je tady všechno jiný a odlišný od Čech, tak musím konstatovat, že i voda v kotlíku se tu vaří mnohem rychleji než u nás:) Já vím, je to taková pitomost, ale je to tak:) No, ale to jen tak na okraj...

Ale zpátky k prvnímu dni, strávenému na pláži:) Když jsme si to vykračovaly k Ocean drive, nemohly jsme neminout dům Versaceho, který zde byl, tuším před dvanácti lety zastřelen při ranní procházce po Ocean drive. Nádherné sídlo, ve kterém vám zhruba za 70 dolarů udělají prohlídku. Však posuďte sami.


Dál jsme pak už pokračovaly na pláž. Bylo to úžasný, průzračné moře, vlny tak akorát na vyblbnutí, palmy, horký písek a Míč Bjůkenen strážící naše bezpečí:) Navíc počasí je tu v tuto roční dobu absolutně ideální, je slunečno, občas sem tam nějaký ten drak mrak, vedro není na padnutí díky neustále foukajícímu větru, takže žádné dusno, kdy nemůžete dýchat a připadáte si jak rajče ve fóliáku:) Prostě ráj na zemi:) Náš první den jsme ukončily nákupem drobností, jako je fén-jupí:), pohlednic, první a na dlouhou dobu první suvenýr a taky jsme si ulovily něco k snědku. Tak a to je tak asi zhruba vše k prvnímu dni, strávenému mimo domovinu, vlast naší jedinou a milovanou:) Mějte se a těšte se až se vám opět živě přihlásíme z našeho stanoviště:)

Krásný den všem, Kjája

Konečně nastal den D. Den, kdy se začaly psát dějiny (alespoň teda v životě Kjájušky:). Po náročném a stresujícím týdnu horečných příprav jsem se 11.3.2009 o půl páté ráno vzbudila s tím, že nikam neletím a co jsem si to vlastně vymyslela zase za hloupost, jet do Ameriky: teď, v době krize, kdy nemám navíc zajištěnou práci a bydlení, pouze hotel na šest nocí. Všichni mi budou strašně chybět a nikoho tu nechci opustit. Vážně jsem chtěla hodit flintu do žita, ale zase všechno už bylo připravený, letenka zaplacená, tak jsem si nakonec řekla, že taková hezká týdenní dovolená na Miamské pláži nemusí být marná. Však se zase můžu hned vrátit.

Tak jsem nakonec vstala, připravila se, zavolala taxíka a společně s Mírou se nechala dovézt na Ruzyň. Když jsme tam v půl sedmé ráno dorazili, byla zima jak v Rusku a sněhová vánice právě v plném proudu. No, ještě, že letíme do těch tropů, že?:)

A pak přišlo to nejhorší-loučení. Ty potoky slz, které byly prolity,, a nudle u nosu si asi umíte představit:) Tak ještě poslední ohlédnutí, zamávání a je to. Už není úniku.

Protože jsme měly ještě hodně času před odletem, zašly jsme do resturace na poslední, výborné, dobře vychlazené české pivíčko.

Pak jsme se nechaly zkontrolovat, zda nepašujeme dajaké ty zbraně a střelivo a už jsme nasedaly do letadla. Pohodlně jsem se usadila u vysněného okýnka (zasvěcení vědí:) a těšila se na let. Předtím jsem letěla jenom jednou, ale zjistila jsem už tenkrát, že lítání absolutně zbožňuju, neznám nic krásnějšího než pohled z letadla na oblaka a zemi pod náma!

Přesně v 8:55 jsme se odlepili od země české a mířili do Londýna. Dostali jsme snídani, která se skládala z ham&cheese sandwiche, a jakési pomerančové tříště v kelímku. Samozřejmě ale pokud jsme chtěli k pitivu ještě něco jiného, stačilo říct a přeochotní stewadi nám to v mžiku dodali:)

Let proběhl naprosto bez problémů a navíc mám ještě jednu perličku, letěl s námi aj pan herec Dušek:) Je to zvláštní, ale když jsem se rozhodla, že teda do tý Ameriky pojedu, tak se mi zdál sen, že s námi na palubě letí aj Jarda Jágr, a teď, když jsem letěla na živo, tak s námi přece jen jedna česká „selebrita“ palubu sdílela. Chtěla jsem si ho vyblejsknout na památku, ale strach mi nedovolil, a tak jsem jen čučela jak vesanka Keliška s votevřenou hubou, když jsem ho cestou na záchodky zmerčilaJ Bylo mi poraďěno, ať zkusím zahrát Goťákův Trezor a uvidíme, zda to rozjede jako v Pelíškách, ale bohužel, gramofónek jsem si zapomněla do baťůžku přibalit:) Tak snad na zpáteční cestě:)

Přestup v Londýně proběhl bez problémů, sice jsme čekaly asi něco přes dvě hodiny na přípoj, ale nějak mi to nevadilo, pořád bylo na co se dívat.

No a pak už jsme konečně nasedly do druhého a posledního letadla, které nás mělo dopravit až na Miami. I když let trval něco kolem deseti hodin, cesta uběhla hrozně rychle. Hlavně pro to, že každé sedadlo bylo vybaveno takovou malou televizkou, na který jste si mohli navolit film, seriál, či dajaké to audio dle vlastního výběru. A že teda bylo z čeho vybírat. V nabídce se objevily naprosté novinky jako Changeling, Body of Lies, High school musical etc., a také spousta už starších ale docela dobrých filmů, jako napřiklad Ice Age, Medisonské mosty atd. super, to mě strašně příjemně překvapilo:)

Jinak na každého z nás taky čekal na sedadle polštářek, deka a záhadný balíček, který po otevření vyplivnul poklady jako miniaturní kartáček na zuby, pastičku, ponožky a škrabošku na spaní, jůůů, takovéhle věcičky to já rádaJra

Navíc jsme dostali oběd a večeri, jejichž složení můžete obdivovat na stránkách www.kjajaindajuesej.rajce.idnes.cz. Na této adrese také naleznete všechny fotky dokumentující můj pobyt zde v zemi zaslíbené.

Let na Miami proběhl taky výborně, s vyjímkou občasných bouřlivých turbulencí, které letadlem velmi nebezpečně házely z jedný strany na druhou a to tak, až jsem myslela, že taky něco hodím:)

Nicméně, katastrofické scénáře odehrávající se v mé hlavě se nakonec nesplnili, žádné nouzové přístání uprostřed širého oceánu, kdy bychom oblkíčeni žraloky bojovali o holý život se nekonalo a tak jsme celkem v pohodě těsně před šestou hodinou odpolední Miamského času dosedli bezpečně na zem.

Slunce právě zapadalo za obzor a tak první dojem z ameriky byl vyloženě romantický:)

Pak už nás čekala věc, které jsem se dříve obávala nejvíce, a to kontrola imigračními úředníčky. Byla jsem připravena na všechno, několika hodinový výslech, kdy mi čůrky potu budou stékat po čele, prohledání příručního zavazadla a pročtení všech dokumentů, které sebou vezu, a také důkladné prohledání a prošmatání statným černošským policistou (neptejte se mě, z jakého důvodu předpokládám, že by se jednalo o příslušníka tmavé pleti-sama nevím:), ale nakonec se žádná z mých nejčernějších představ naštěstí nevyplnila. Vystála jsem si frontičku a když jsem přistoupila k obrýlenému mladíčkovi, coby imigračnímu úředníkovi, bylo mi položeno jen několik otázek typu: Jak dlouho se chci zdržet, co plánuji v Americe dělat, jaké je moje zaměstnání a kolik mám sebou peněz. Jak easy:) Dostala jsem do pasu razítko s povolením se zdržet celých devadesát dní a pak už jsem si to celá rozradostněná a jako v Jiříkově vidění štrádovala dál najít zavazadla a tak dále.

Když jsem opouštěla letištní halu, vzpomněla jsem si na paní Šafránkovou z básníků a vykročila pravou:)

Bus, který nás měl dopravit do hotelu jsme našly celkem snadno a tak když si to přihasil, zaplatily jsme dva doláče koláče a nechaly se vézt. Když jsem koukala z okýnka a rozhlížela se poprvé po okolí, připadala jsem si jako na úplně jiný planetě. Trošku jsem to tady nepobírala, všechno bylo tak úplně jiný, ale úplně vážně vám hovorím, úplně vážne, tak strašně jiný…jen třeba auta, kam se na ně hrabou i ty největší fára z Evropy. Ta, která brázdí ulice tady, jsou ohromná, takový menší tanky, do kterých byste narvali celej cirkus aj s žirafama:)

A ty lidi? Všichni jsou strašně milí a ochotní vám se vším pomoct a poradit, autobusák se na nás usmíval a mohl se přetrhnout, když nějakým lidem vysvětloval cestu jak se dostat tam a tam. Naproti nám seděl takovej starší hippísáckej páreček, který jistě zažil Woodstock a plnými doušky si ho užíval. Ti dva byli strašně milí a když se dali do řeči s úplně neznámým týpkem, co zrovna přistoupil, a vyprávěli si s ním historky, jako by to byli staří známí, nejlepší kamarádi a tak, zase mi, teď už jen v mysli, padala čelist. Tahle věc je v Americe naprosto běžná, za ty dva tři dny, co jsme tady, jsme byly svědky ještě mnoha podobných „setkání starých známých“J Tohle se vám v čechách prostě jen tak nestane. A když jo, tak vám ty lidi přijdou divný. Mimochodem, ten týpek, se kterým se dal do řeči ten postarši hippie páreček, se pak dal do řeči aj s náma a zařídil nám, aby nám řidič zastavil na správné zastávce a ještě nás obdaroval malinkou baterkou:)

V hotelu jsme se zapsaly a už jsme si to šinuly na pokoj. Ten se však nacházel na konci naprosto příšerně smradlavý chodby, jako takovej smrad, to jste nezažiliJ Ale člověk je tvor přizpůsobivý, takže teď po těch třech dnech už naše nozdry otupěly a chodbou už nesprintujem, alébrž procházíme celkem noumálním tempem:) Ale pokoj je pěkný, o žádném Hiltonu nemůže být řeč, ale myslím, že je to docela v pohodě. Je tam čisto, dokonce kuchyňka s velkou lednicí, takže si můžeme aj vařiti a koupelka je taky oukej.

Po ubytování jsme se akorát vydaly do restaurace něco zdlábnout, protože jsme byly pěkně vyhládlý. Obsluha mě taky velmi příjemně překvapila, jelikož se neustále usmívala a nebyl absolutně žádný problém pokud jsem poprosila, jestli by bylo možný nedávat do jídla tento dresink, páč je smetanový. Co jsem si objednala jako své první jídlo v Americe můžete opět shlédnout na již výše zmíněných stránkách. A musím říct, že to byla „one poem“:) Taky jsem si dala své první American beer, s romantickým názvem „Blue moon“ a musím uznat, že i když vypadalo jako pomerančová limonáda, docela ušlo:)

Pak už jsme se jen odvalily na pokoj, a celý vyčerpaný usnuly a začaly tlouct špačky:)

Jinak ještě jedna perlička. Víte, že se v Americe pokoj při odchodu nezamyká klíčem? Oni na to mají jinou vychytávku. Místo klik mají jen, z filmů dobře známé, koule, které mají z vnitřní strany takovej čudlík, kterej se jen zamáčkne a pak při odchodu, kdy dveře zabouchnete, se automaticky aj zamknou. Ti kdož se s tímto již setkali, se možná pousmějí, viď Ewíku:) ale jako kdo se s tím nikdy nesetkal, tak ho to prostě nenapadne, takže se mi nesmíte divit, že jsem donutila recepční, aby šla se mnou a názorně předvedla. Ona mi pak stejně řekla, že je na podobný tatary zvyklá, že Evropani to prostě neznaj:)

Tady ten blog pro dnešek ukončím, jsem strašně utahaná a už něvládzem. Vím, že někteří z vás už o všem, o čem jsem tady psala již byli informováni, ale je pár jedinců, kteří ještě zasvěceni nebyli:) Doufám jen, že jsem vás příspěvkem neunudila, ale i takové hlouposti jako je cesta letadlem, jsem si do virtuálního deníčku chtěla zapsat, abych pak, až budu stará škatule, měla na co vzpomínat:)

Tak vám všem přeji krásný den, večer, či noc a zase se vám doufám zítra přihlásím:)

Kjája

Už je to tady, už je to tady!:) Teda ne tak docela. Než bude moct Keliška definitivně zvolat: "Velebnosti, už to vypuklo," uplyne ještě nějaký ten čas. A cože to má vlastně vypuknout? No přece Kjája in da Juu esej:) Po zhruba dvaceti letech, kdy má hlava (a taky pusa:) byla plná snů, nadějí, ideálů a plánů, jak do té země zaslíbené odcestuji a udělám díru do světa, je to konečně tu. Naskytla se příležitost a tak jsem jí čapla za pačesy:)

Zatím jsem tedy jen ve fázi příprav, zjišťování a zařizování, ale už 11.3.2009, v 8:40 středoevropského času se sen stane skutečností. V tento čas by má noha měla vkročit na palubu letada s konečnou stanicí Miami, Florida, United States of America. Jupííí a juchůůůů:)

A s kýmpakže se já to za tu velkou louži vlastně vydám? Jsou to další dvě jezeďačky bláznivý, soudružka Konopníková a soudružka Škopková:) Pro upřesnění, má bývalá kolegyně Lulu zvaná též Lulan, Vránka, či máma, a její spolubydlící Veronika, známá žižkovská firma, přezdívaná též Čihi, táta, či paní domácí. Jejich bližší popis, či případné foto přiložím později, až bude opravdu „na beton,“ že Kjája už opravdu stojí nohama na půdě jůesej.

Zatím je to totiž stále ve hvězdách, protože sice mi via ESTA, což je elektronický systém povolování cest, žádost schválena byla, nicméně se jedná jen o povolení nastoupit na palubu a letět do států. Vůbec mi to nezaručuje, že mě na hranicích imigrační úředníček do země vpustí. Nevím, co mě po příletu na Miami čeká, jaké všemožné i nemožné a záludné otázky mi budou položeny, jaké procedury budu muset podstoupiti, ale nezoufám, nějak to nakonec dopadne. A o tom, jak to podle vašeho názoru s Kjájou bude, můžete hlasovat v minianketě, kterou jsem vám pro zpestření připravila. Tak neváhejte a hlasujte:)

Zatím se pro dnešek s vámi rozloučím a s největší pravděpodobností se tu znovu sejdeme až v půlce března.
Tak zatím se mějte a smějte a přeji vám všem, kdo na mé stránky zavítáte, či pouze omylem zabloudíte, krásný den:)

Kjája