Kjásny den všem:)
Dnes začnu trochu netradičně, vrabci na střeše si totiž štěbetali, že Kjájuščina gramatika se od doby školních lavic poněkud zhoršila, a že se zde objevuje více chyb než je zdrávo...moc se omlouvám všem čtenářům svým a věřte mi, že se opravdu propadám hanbou, touhle dobou bych měla být už někde blízko Austrálie. Na mou obranu musím ale říci, že jelikož se o laptop dělím se dvěma dalšíma děvčatama a nemám skoro žádný čas na psaní, plodím blog velmi rychle, téměř za pochodu a přiznám se, že jsem si své výtvory potvory po sobě nikdy nepřečetla, což je tedy asi hlavní důvod. Od teď se budu snažiti, co mi síly budou stačiti, aby mi neproklouzla ani ta jedna mrška malinká. Ale čárky musíte určitě tolerovat, páč jsem se několik let biflovala, jak se píší čárky v jazyce anglickém a to jsou pak úplně jiná pravidla a kdo si má pořád pamatovat vše, že?:) Tož pokročme dále k věcem více veselejším, a shrňme si události dnů nedávno minulých,co říkáte?:)
Sobotní den se nesl v duchu relaxu po nočním rejdění, tudíž jsme ho strávily převážně na beachi a večer jsme jen zaskočily do místního supr dupr marketu nakoupiti dajaké ty poživatiny. Nakoupily jsme všechno možné i nemožné, rajčata velikosti obří, že by se za to nemuseli stydět ani bobři, pitíčko a šitíčko:) To, že si Kjája vesele nakoupila tunu konzerv, i když v té době nevlastnila otvírák, bylo vedlejší:) Nevadí, nemusí být, nemusí:) Jinak jsem zjistila, že američani mají jednu supr vychytávku, kterou by ocenila nejedna hospodyňka u nás. Ve chvíli, kdy platíte na pokladnách a vzpomenete si, že byste si ještě potřebovali vybrat nějakou tu hotovost, nemusíte spěšit a hledat bankomat, peníze si můžete vybrat přímo na pokladně:) Když váš nákup stojí například padesát dolarů a vy si potřebujete vybrat dvě stovečky, na pokladně vám vydají sto pádlo, to se vyplatí, ne?:) I když na druhou stranu každý supermarket má jiný omezený limit, tuším, že se to pohybuje od 40 do 200 dolarů. A taky bankomaty v Americe vám nikdy nevydají větší hotovost, než 400 dolarů denně, což je docela nepraktické pro právě příchozí „turistky“ z Čech, které potebují nějak zaplatit první nájem na byt:)
A tímto se dostávám k tématu, pro nás, nacházející se v žebříčku důležitosti v top dva:) Nedělní den jsme konečně zahájily lov na byt. Od jednoho informátora jsme veděly, že nedaleko hotelu našeho sídlí dajaká realitka Rentals Paradise, tudíž jsme se tam vydaly, vyplnily aplication form, ani nemrkly a už jsme stály na prahu jednoho bytu. Celkem jsme jich ten den viděly tři a všechny zatím mimo naše možnosti. Malý poznatek, většina jejich obytných městských domů není jako ty naše komančské paneláky s umakartovým jádrem, ale přímo Hiltony s vlastní recepcí, posilovnou, úklidovým servisem a nejmíň jedním bazénem. Hned mi na mysl přišla baba Konopníkouc: „Předsedó, oni mají záchod, předsedóó, oni mají bazény“:)
Večer jsme si daly sraz s jednou kamarádkou-Táňou na Ocean drive , která se tu provdala a žije zde již sedmnáct let. Doufaly jsme, že by nám mohla dát nějaké tipy ohledně bydlení a práce. Noční Ocean drive má naprosto úžasnou atmosféru. Vypadá to přesně, jak jsem popisovala v jednom z minulých příspěvků, jen pod rouškou noci dostává vše ještě mnohem větší grády. Když jsme seděly na předzahrádce jedné z restaurací, obklíčny několika skupinkami nabušených třímetrových černochů, kteří přes nás na sebe pokřikovali a vzájemně se hecovali k bitce, napadlo mě, že bych se asi měla začít bát. Opak však byl pravdou, náramně jsem si to užívala, protože tohle se vám v běžném životě jen tak nestane, a kdybych se nebála, že dostanu přes čumes, vytáhla bych aj fotův aparát a vše důkladně zdokumentovala:) Nakonec však k ničemu dramatickému nedošlo, a my si užily príma večer ve společnosti českého pifka:)
Táňa nám vyprávěla, jak se sem vlastně dostala, o životě v Americe, ale co mě tedy nejvíce zaujalo byl popis školy, ve které již několikátým rokem pracuje. Děti, které zde učí pocházejí převážně z přistěhovaleckých rodin, jejich rodiče neumí číst ani psát a mnoho z nich žije v bezdomoveckých ústavech. Umíte si tudíž představit, jak výchova takových dětí asi vypadá. Celkem běžně zde proto můžete vidět například dvanáctiletou holčičku, která má za sebou potrat, jelikož byla znásilněna přítelem své matky, jen on něco málo staršího kluka, který má doma již roční děcko, nezletilé provozující sexuální praktiky přímo na chodbě školní budovy a spoustu dalších malých holčiček, které pro zachování panenství provozují pouze a výhradně anální sex. Je to strašné, ale i takovou tvář má Amerika. I když je jasné, že takovéhle věci se nedějí pouze tady.
Omlovám se, že jsem tu zmínila tak smutné téma, ale myslela jsem, že bych zde měla zmínit vše, s čím se v emerice setkám, i když jen z vyprávění místní polodomorodkyně?
Zde se s vámi pro dnešek rozloučím a co nevidět přidám další příspěvěk. Tentokrát už se dozvíte, zda již bydlíme, či stále okupujeme hotel? Mějte se a smějte se?
Kjája
Dnes začnu trochu netradičně, vrabci na střeše si totiž štěbetali, že Kjájuščina gramatika se od doby školních lavic poněkud zhoršila, a že se zde objevuje více chyb než je zdrávo...moc se omlouvám všem čtenářům svým a věřte mi, že se opravdu propadám hanbou, touhle dobou bych měla být už někde blízko Austrálie. Na mou obranu musím ale říci, že jelikož se o laptop dělím se dvěma dalšíma děvčatama a nemám skoro žádný čas na psaní, plodím blog velmi rychle, téměř za pochodu a přiznám se, že jsem si své výtvory potvory po sobě nikdy nepřečetla, což je tedy asi hlavní důvod. Od teď se budu snažiti, co mi síly budou stačiti, aby mi neproklouzla ani ta jedna mrška malinká. Ale čárky musíte určitě tolerovat, páč jsem se několik let biflovala, jak se píší čárky v jazyce anglickém a to jsou pak úplně jiná pravidla a kdo si má pořád pamatovat vše, že?:) Tož pokročme dále k věcem více veselejším, a shrňme si události dnů nedávno minulých,co říkáte?:)
Sobotní den se nesl v duchu relaxu po nočním rejdění, tudíž jsme ho strávily převážně na beachi a večer jsme jen zaskočily do místního supr dupr marketu nakoupiti dajaké ty poživatiny. Nakoupily jsme všechno možné i nemožné, rajčata velikosti obří, že by se za to nemuseli stydět ani bobři, pitíčko a šitíčko:) To, že si Kjája vesele nakoupila tunu konzerv, i když v té době nevlastnila otvírák, bylo vedlejší:) Nevadí, nemusí být, nemusí:) Jinak jsem zjistila, že američani mají jednu supr vychytávku, kterou by ocenila nejedna hospodyňka u nás. Ve chvíli, kdy platíte na pokladnách a vzpomenete si, že byste si ještě potřebovali vybrat nějakou tu hotovost, nemusíte spěšit a hledat bankomat, peníze si můžete vybrat přímo na pokladně:) Když váš nákup stojí například padesát dolarů a vy si potřebujete vybrat dvě stovečky, na pokladně vám vydají sto pádlo, to se vyplatí, ne?:) I když na druhou stranu každý supermarket má jiný omezený limit, tuším, že se to pohybuje od 40 do 200 dolarů. A taky bankomaty v Americe vám nikdy nevydají větší hotovost, než 400 dolarů denně, což je docela nepraktické pro právě příchozí „turistky“ z Čech, které potebují nějak zaplatit první nájem na byt:)
A tímto se dostávám k tématu, pro nás, nacházející se v žebříčku důležitosti v top dva:) Nedělní den jsme konečně zahájily lov na byt. Od jednoho informátora jsme veděly, že nedaleko hotelu našeho sídlí dajaká realitka Rentals Paradise, tudíž jsme se tam vydaly, vyplnily aplication form, ani nemrkly a už jsme stály na prahu jednoho bytu. Celkem jsme jich ten den viděly tři a všechny zatím mimo naše možnosti. Malý poznatek, většina jejich obytných městských domů není jako ty naše komančské paneláky s umakartovým jádrem, ale přímo Hiltony s vlastní recepcí, posilovnou, úklidovým servisem a nejmíň jedním bazénem. Hned mi na mysl přišla baba Konopníkouc: „Předsedó, oni mají záchod, předsedóó, oni mají bazény“:)
Večer jsme si daly sraz s jednou kamarádkou-Táňou na Ocean drive , která se tu provdala a žije zde již sedmnáct let. Doufaly jsme, že by nám mohla dát nějaké tipy ohledně bydlení a práce. Noční Ocean drive má naprosto úžasnou atmosféru. Vypadá to přesně, jak jsem popisovala v jednom z minulých příspěvků, jen pod rouškou noci dostává vše ještě mnohem větší grády. Když jsme seděly na předzahrádce jedné z restaurací, obklíčny několika skupinkami nabušených třímetrových černochů, kteří přes nás na sebe pokřikovali a vzájemně se hecovali k bitce, napadlo mě, že bych se asi měla začít bát. Opak však byl pravdou, náramně jsem si to užívala, protože tohle se vám v běžném životě jen tak nestane, a kdybych se nebála, že dostanu přes čumes, vytáhla bych aj fotův aparát a vše důkladně zdokumentovala:) Nakonec však k ničemu dramatickému nedošlo, a my si užily príma večer ve společnosti českého pifka:)
Táňa nám vyprávěla, jak se sem vlastně dostala, o životě v Americe, ale co mě tedy nejvíce zaujalo byl popis školy, ve které již několikátým rokem pracuje. Děti, které zde učí pocházejí převážně z přistěhovaleckých rodin, jejich rodiče neumí číst ani psát a mnoho z nich žije v bezdomoveckých ústavech. Umíte si tudíž představit, jak výchova takových dětí asi vypadá. Celkem běžně zde proto můžete vidět například dvanáctiletou holčičku, která má za sebou potrat, jelikož byla znásilněna přítelem své matky, jen on něco málo staršího kluka, který má doma již roční děcko, nezletilé provozující sexuální praktiky přímo na chodbě školní budovy a spoustu dalších malých holčiček, které pro zachování panenství provozují pouze a výhradně anální sex. Je to strašné, ale i takovou tvář má Amerika. I když je jasné, že takovéhle věci se nedějí pouze tady.
Omlovám se, že jsem tu zmínila tak smutné téma, ale myslela jsem, že bych zde měla zmínit vše, s čím se v emerice setkám, i když jen z vyprávění místní polodomorodkyně?
Zde se s vámi pro dnešek rozloučím a co nevidět přidám další příspěvěk. Tentokrát už se dozvíte, zda již bydlíme, či stále okupujeme hotel? Mějte se a smějte se?
Kjája
0 komentářů: