Kjája in da Juu esej

Konečně nastal den D. Den, kdy se začaly psát dějiny (alespoň teda v životě Kjájušky:). Po náročném a stresujícím týdnu horečných příprav jsem se 11.3.2009 o půl páté ráno vzbudila s tím, že nikam neletím a co jsem si to vlastně vymyslela zase za hloupost, jet do Ameriky: teď, v době krize, kdy nemám navíc zajištěnou práci a bydlení, pouze hotel na šest nocí. Všichni mi budou strašně chybět a nikoho tu nechci opustit. Vážně jsem chtěla hodit flintu do žita, ale zase všechno už bylo připravený, letenka zaplacená, tak jsem si nakonec řekla, že taková hezká týdenní dovolená na Miamské pláži nemusí být marná. Však se zase můžu hned vrátit.

Tak jsem nakonec vstala, připravila se, zavolala taxíka a společně s Mírou se nechala dovézt na Ruzyň. Když jsme tam v půl sedmé ráno dorazili, byla zima jak v Rusku a sněhová vánice právě v plném proudu. No, ještě, že letíme do těch tropů, že?:)

A pak přišlo to nejhorší-loučení. Ty potoky slz, které byly prolity,, a nudle u nosu si asi umíte představit:) Tak ještě poslední ohlédnutí, zamávání a je to. Už není úniku.

Protože jsme měly ještě hodně času před odletem, zašly jsme do resturace na poslední, výborné, dobře vychlazené české pivíčko.

Pak jsme se nechaly zkontrolovat, zda nepašujeme dajaké ty zbraně a střelivo a už jsme nasedaly do letadla. Pohodlně jsem se usadila u vysněného okýnka (zasvěcení vědí:) a těšila se na let. Předtím jsem letěla jenom jednou, ale zjistila jsem už tenkrát, že lítání absolutně zbožňuju, neznám nic krásnějšího než pohled z letadla na oblaka a zemi pod náma!

Přesně v 8:55 jsme se odlepili od země české a mířili do Londýna. Dostali jsme snídani, která se skládala z ham&cheese sandwiche, a jakési pomerančové tříště v kelímku. Samozřejmě ale pokud jsme chtěli k pitivu ještě něco jiného, stačilo říct a přeochotní stewadi nám to v mžiku dodali:)

Let proběhl naprosto bez problémů a navíc mám ještě jednu perličku, letěl s námi aj pan herec Dušek:) Je to zvláštní, ale když jsem se rozhodla, že teda do tý Ameriky pojedu, tak se mi zdál sen, že s námi na palubě letí aj Jarda Jágr, a teď, když jsem letěla na živo, tak s námi přece jen jedna česká „selebrita“ palubu sdílela. Chtěla jsem si ho vyblejsknout na památku, ale strach mi nedovolil, a tak jsem jen čučela jak vesanka Keliška s votevřenou hubou, když jsem ho cestou na záchodky zmerčilaJ Bylo mi poraďěno, ať zkusím zahrát Goťákův Trezor a uvidíme, zda to rozjede jako v Pelíškách, ale bohužel, gramofónek jsem si zapomněla do baťůžku přibalit:) Tak snad na zpáteční cestě:)

Přestup v Londýně proběhl bez problémů, sice jsme čekaly asi něco přes dvě hodiny na přípoj, ale nějak mi to nevadilo, pořád bylo na co se dívat.

No a pak už jsme konečně nasedly do druhého a posledního letadla, které nás mělo dopravit až na Miami. I když let trval něco kolem deseti hodin, cesta uběhla hrozně rychle. Hlavně pro to, že každé sedadlo bylo vybaveno takovou malou televizkou, na který jste si mohli navolit film, seriál, či dajaké to audio dle vlastního výběru. A že teda bylo z čeho vybírat. V nabídce se objevily naprosté novinky jako Changeling, Body of Lies, High school musical etc., a také spousta už starších ale docela dobrých filmů, jako napřiklad Ice Age, Medisonské mosty atd. super, to mě strašně příjemně překvapilo:)

Jinak na každého z nás taky čekal na sedadle polštářek, deka a záhadný balíček, který po otevření vyplivnul poklady jako miniaturní kartáček na zuby, pastičku, ponožky a škrabošku na spaní, jůůů, takovéhle věcičky to já rádaJra

Navíc jsme dostali oběd a večeri, jejichž složení můžete obdivovat na stránkách www.kjajaindajuesej.rajce.idnes.cz. Na této adrese také naleznete všechny fotky dokumentující můj pobyt zde v zemi zaslíbené.

Let na Miami proběhl taky výborně, s vyjímkou občasných bouřlivých turbulencí, které letadlem velmi nebezpečně házely z jedný strany na druhou a to tak, až jsem myslela, že taky něco hodím:)

Nicméně, katastrofické scénáře odehrávající se v mé hlavě se nakonec nesplnili, žádné nouzové přístání uprostřed širého oceánu, kdy bychom oblkíčeni žraloky bojovali o holý život se nekonalo a tak jsme celkem v pohodě těsně před šestou hodinou odpolední Miamského času dosedli bezpečně na zem.

Slunce právě zapadalo za obzor a tak první dojem z ameriky byl vyloženě romantický:)

Pak už nás čekala věc, které jsem se dříve obávala nejvíce, a to kontrola imigračními úředníčky. Byla jsem připravena na všechno, několika hodinový výslech, kdy mi čůrky potu budou stékat po čele, prohledání příručního zavazadla a pročtení všech dokumentů, které sebou vezu, a také důkladné prohledání a prošmatání statným černošským policistou (neptejte se mě, z jakého důvodu předpokládám, že by se jednalo o příslušníka tmavé pleti-sama nevím:), ale nakonec se žádná z mých nejčernějších představ naštěstí nevyplnila. Vystála jsem si frontičku a když jsem přistoupila k obrýlenému mladíčkovi, coby imigračnímu úředníkovi, bylo mi položeno jen několik otázek typu: Jak dlouho se chci zdržet, co plánuji v Americe dělat, jaké je moje zaměstnání a kolik mám sebou peněz. Jak easy:) Dostala jsem do pasu razítko s povolením se zdržet celých devadesát dní a pak už jsem si to celá rozradostněná a jako v Jiříkově vidění štrádovala dál najít zavazadla a tak dále.

Když jsem opouštěla letištní halu, vzpomněla jsem si na paní Šafránkovou z básníků a vykročila pravou:)

Bus, který nás měl dopravit do hotelu jsme našly celkem snadno a tak když si to přihasil, zaplatily jsme dva doláče koláče a nechaly se vézt. Když jsem koukala z okýnka a rozhlížela se poprvé po okolí, připadala jsem si jako na úplně jiný planetě. Trošku jsem to tady nepobírala, všechno bylo tak úplně jiný, ale úplně vážně vám hovorím, úplně vážne, tak strašně jiný…jen třeba auta, kam se na ně hrabou i ty největší fára z Evropy. Ta, která brázdí ulice tady, jsou ohromná, takový menší tanky, do kterých byste narvali celej cirkus aj s žirafama:)

A ty lidi? Všichni jsou strašně milí a ochotní vám se vším pomoct a poradit, autobusák se na nás usmíval a mohl se přetrhnout, když nějakým lidem vysvětloval cestu jak se dostat tam a tam. Naproti nám seděl takovej starší hippísáckej páreček, který jistě zažil Woodstock a plnými doušky si ho užíval. Ti dva byli strašně milí a když se dali do řeči s úplně neznámým týpkem, co zrovna přistoupil, a vyprávěli si s ním historky, jako by to byli staří známí, nejlepší kamarádi a tak, zase mi, teď už jen v mysli, padala čelist. Tahle věc je v Americe naprosto běžná, za ty dva tři dny, co jsme tady, jsme byly svědky ještě mnoha podobných „setkání starých známých“J Tohle se vám v čechách prostě jen tak nestane. A když jo, tak vám ty lidi přijdou divný. Mimochodem, ten týpek, se kterým se dal do řeči ten postarši hippie páreček, se pak dal do řeči aj s náma a zařídil nám, aby nám řidič zastavil na správné zastávce a ještě nás obdaroval malinkou baterkou:)

V hotelu jsme se zapsaly a už jsme si to šinuly na pokoj. Ten se však nacházel na konci naprosto příšerně smradlavý chodby, jako takovej smrad, to jste nezažiliJ Ale člověk je tvor přizpůsobivý, takže teď po těch třech dnech už naše nozdry otupěly a chodbou už nesprintujem, alébrž procházíme celkem noumálním tempem:) Ale pokoj je pěkný, o žádném Hiltonu nemůže být řeč, ale myslím, že je to docela v pohodě. Je tam čisto, dokonce kuchyňka s velkou lednicí, takže si můžeme aj vařiti a koupelka je taky oukej.

Po ubytování jsme se akorát vydaly do restaurace něco zdlábnout, protože jsme byly pěkně vyhládlý. Obsluha mě taky velmi příjemně překvapila, jelikož se neustále usmívala a nebyl absolutně žádný problém pokud jsem poprosila, jestli by bylo možný nedávat do jídla tento dresink, páč je smetanový. Co jsem si objednala jako své první jídlo v Americe můžete opět shlédnout na již výše zmíněných stránkách. A musím říct, že to byla „one poem“:) Taky jsem si dala své první American beer, s romantickým názvem „Blue moon“ a musím uznat, že i když vypadalo jako pomerančová limonáda, docela ušlo:)

Pak už jsme se jen odvalily na pokoj, a celý vyčerpaný usnuly a začaly tlouct špačky:)

Jinak ještě jedna perlička. Víte, že se v Americe pokoj při odchodu nezamyká klíčem? Oni na to mají jinou vychytávku. Místo klik mají jen, z filmů dobře známé, koule, které mají z vnitřní strany takovej čudlík, kterej se jen zamáčkne a pak při odchodu, kdy dveře zabouchnete, se automaticky aj zamknou. Ti kdož se s tímto již setkali, se možná pousmějí, viď Ewíku:) ale jako kdo se s tím nikdy nesetkal, tak ho to prostě nenapadne, takže se mi nesmíte divit, že jsem donutila recepční, aby šla se mnou a názorně předvedla. Ona mi pak stejně řekla, že je na podobný tatary zvyklá, že Evropani to prostě neznaj:)

Tady ten blog pro dnešek ukončím, jsem strašně utahaná a už něvládzem. Vím, že někteří z vás už o všem, o čem jsem tady psala již byli informováni, ale je pár jedinců, kteří ještě zasvěceni nebyli:) Doufám jen, že jsem vás příspěvkem neunudila, ale i takové hlouposti jako je cesta letadlem, jsem si do virtuálního deníčku chtěla zapsat, abych pak, až budu stará škatule, měla na co vzpomínat:)

Tak vám všem přeji krásný den, večer, či noc a zase se vám doufám zítra přihlásím:)

Kjája