Kjája in da Juu esej

A už se opět hlásíme z našeho komentátorského stanoviště zde na Miami! Všem svým čtenářům se omlouvám za velké zpoždění s blogem, vím, že jsem zde dlouho nepublikovala, ale dohromady se nic nedělo, tak ani nebylo o čem písati. Tento týden nastala, jak se tak říká, okurková sezóna. Akorát jsem si zařídila telefon, takže odteď je Kjája mobilní aj v Améru:) A také bance jsem se upsala. Jak jsem tu již zmiňovala, díky tomu, že celé Miami je vlastně jedna velká přistěhovalecká kolonie z Jižní Ameriky, zdá se, že ofišl lengvičem je španělština, nikoliv angličtina:) A jako lidi, po dvoutýdenním pobytu tady máme pocit, že naše ingliš je zřejmě široko daleko tou nejlepší na trhu:) Dokonce i v bance, kde byste očekávali jazyk na špičkové úrovni, jsme měly problém slečně porozumět, jelikož její výslovnost měla silný neidentifikovatelný nádech ... troufám si říci, že každé děcko ze základky by ji strčilo do kapsy!

Trošku, vlastně docela dost jsem tady změníla názor na to, jak dlouho bych tu chtěla býti a čím se živiti. Ono to Miami je jako krásný pozlátko, ze začátku si říkáte wow, tady je to super, palmy, pláže, nádherný průzračný moře, a usměvaví lidé na každém rohu. Ale pak, jakmile jste tu déle a vzdálíte se od turistických lokalit, najednou vidíte to, co jste předtím neviděli. Nechci se dotknout občanské menšiny u nás žijící a za lepším životem do Kanady migrující, ale Miami je prostě cikánov největší. A tohle slovo nevytanulo na mysli pouze mně, alébrž i pár ostatním čechům, které jsme tu potkaly. A všem nezávisle na sobě. Je to prostě špíňákov a další slova radši nebudu publikovat. Z milých lidí se vyklubali sexuální loudilové a po setmění a občas i během dne se noumálně bojíte o život i o čest ... jakmile se na nějakýho kluka jen o setinu vteřinky dýl zadíváte a nedejbože se u toho usmíváte, protože zrovna myslíte na pěkné věci, hned vás oslovují a jestli si nechcete štrejchnout, v noci, ve dne, kdykoliv...neustále na vás troubí a pokřikují ... holčina, se kterou jsme se tu seznámily, a která zde žije už šestým rokem je z toho naprosto zhnusena, stejně jako my...říká, že se nemůže dočkat až odsuď vypadne a nikdy se sem nevrátí, že už je unavená z toho, jak jde jen do obchodu pro mlíko, nenamalovaná, neučesaná, neupravená, prostě kolo byste si o ni neopřeli, a přesto jí několikrát cestou domorodí přistěhovalci zastaví a nabízí "servis," či aspoň zahvízdají a zamrkají. Možná si říkáte, je ta Kjája vůbec noumální, vždyť tohle je sen každý holky, být žádoucí za každých okolností, ale věřte, že já su z toho už znechucená a jak Keliška praví "To je hnus, velebnosti":) Snad, kdyby bylo o co stát, člověku by to trochu zvedlo sebevědomí, ale když na vás píská nějakej polointeligent, co se stěží naučil abecedu, tak vás to moc nepovzbudí:) Což je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla, že svůj pobyt ukončím nejdéle 9. června, čili dnem, kdy mi končí turistické vízum. Abych se sem mohla případně jako opravdový turista ještě někdy v budoucnu podívat:) A dalším důvodem proč nezůstat je již několikrát zmiňovaná absence pravých amíků a nemožnost se v jazyce anglickém pocvičiti, či dokonce zdokonaliti:) No, asi to shrnu tak, že horší místo na poznávání Ameriky a toho, co byste od takové výpravy očekávali, jsme si vybrat nemohly:) Ale nevadí, neberte to tak, že jsem zaujala negativní postoj...každá zkušenost se počítá a všechno má podle mě svůj důvod a vyšší smysl (jsem já to ale fatalista:) a aspoň bude co vyprávět a čemu se zasmát za dlouhých zimních večerů:) Jinak, možná si říkáte, proč nezměníme lokalitu ... no, na vysvětlování je to dosti složité, upsaly jsme se s tím bytem, ze kterého nemůžeme jen tak zmizet, a jedno, k druhýmu...je to prostě complicated...

Ale teď již přistupme k věcem dalším a snad více zajímavým:) Dnes jsem nastoupila svou první šichtičku. Na začátku týdne nám volal kontraktor-to je člověk, co zprostředkovává práci lidem, kteří nemají papíry a nějaký džob by asi těžko hledali-čili my:) Samozřejmě ale, že takový kontraktor "nechce slevu zadarmo:)," takže mu z naší výplaty nějaký ten dukát do kapsy spadne...ale nevadí alespoň něco:) No a tenhle kontraktor, náš se jmenuje Alex a je z Ruska, což není ideální, ale budiž, nám volal, že pro dvě z nás by na pátek něco měl. Původně jsme měly jít jen na interview, ale pro všechny případy jsme si měly sebou vzít aj černý kalhoty a plný boty. Jelikož Alex nepatří mezi "mluvky," skoro vůbec jsme nevěděly do čeho jdeme. Jen, že se máme v pátek, v 8:45 ráno sejít na dajaké adrese a že se bude jednat zřejmě o uklízení v hotelu.

Tak jsme v pátek ráno v sedm odcházely s Luckou na zastávku plny obav a smíšených pocitů. Vyrazily jsme takhle brzy, páč hromadná doprava tady je taky kapitolka sama pro sebe:) Busy tu jezdí bez jakýchkoliv pravidel, jízdní řády neexistují. Když chcete někam jet, dojdete na zastávku a doufáte, že vám ten spoj přifrčí aspoň do těch dvaceti minut. Musím se smát, když si vzpomenu na Prahu. Tam, jakmile je v jízdním řádu napsáno, že bambajka má přijet ve 14:28, a padne osmadvacátá minuta a tramvajka není v dohledu, či teprve v dáli supí, lidi netrpělivě bručí, nervózně podupávají a potichu spílají řidičí i celému systému hromadné dopravy. Tady by se z toho lidi asi zbláznili:) Ale to byla jen taková odbočka....

No, takže nakonec jsme vpořádku a s velkým předstihem dorazily na místo určení. Setkaly jsme se s Alexem, který nás zavedl do luxusního čtyřhvězdičkového hotelu (v současné době se snaží o pátou hvězdičku:). Nás zavedl do ještě "luxusnějšího" suterénu s tím, že budou potřebovat nejspíš někoho do prádelny. No, to nás málem omejvali, když jsme se toto dověděly a navíc zmiňovanou prádelnu uviděly...chtěla jsem vzít nohy na ramena a utýct a přeplavat oceán zpátky domů:) Nakonec ale díky tomu, že máme tak excelentní ingličtinu nás šouply na místo pokojský. Každá jsme vyfasovala nějaké to firemní tríčo a jednu španělskou "mamu" (tady si totiž všichni říkaj mama a papa, rozlišujeme podle pohlaví:). A s touto speníš mamou jsme pak absolvovaly "okružní jízdu" po luxusních apartmánech, které jsme dávaly do pucu. Nebylo to až zas tak hrozný, jak jsem si myslela. Akorát na jednu postel přijde asi deset tisíc prostěradel a každý se tam dává jinak a taky se ještě jinak přehýbá a má to milión pravidel, která si stejně už nepamatuju:) Ale šlo to... původně, když jsem cestu sem do Ameriky plánovala, jsem chtěla dělat někde za barem, abych se mohla víc seznámit s místními lidmi a pokecat a zdokonalit svůj spíking a dovědět se něco o amících...ale jak už jsem písala, pravyho amíka abyste hledali ve dne s baterkou:) A navíc v takovým baru i restauraci se končí pozdě v noci, a jelikož nemám auto, musela bych buď jezdit domů taxíkem, nebo chodit pěšky, což je nemyslitelné a životu vysoce nebezpečné. Takže si říkám, že radši přežiju dva měsíce uklízení, kde se dělá od 8:30, či 9:00 do 17:00, nebo občas se končí i dřív a pak hurá jupííí domů do rodné země hezké české:) ono to taky nebude na celý dva měsíce. Teď mají skoro celý hotel obsazený a mají napilno, ale jakmile to poleví a nebudou nás potřebovat, hned se nás zbaví, takže kdoví, jak to nakonec bude. Každopádně tam zajtra a v neděli jdeme zas, tak si nějaký ten zlaťák vyděláme:) Jo, a ještě obídek máme zdarma a docela fajný a chutný dnes byl, tak to je aspoň jedno plus:)

Jinak lidi, kdybyste viděli ty pokoje. To je pohádka. To jsou luxusní ohromné apartmány s úchvatným výhledem na oceán, no nádhera. A jedna noc tady stojí tolik, co si vydělám tak za měsíc, to se vyplatí, ne?:)

Tak pro dnešek to asi ukončím, jsem docela utahaná a ráno brzo vstávám a šupity dupity do práce, ale pokusím se brzy zase vyplodit dajakou tu tapetu a napsat nějaké ty zážitky a veselé historky z natáčení:) Jooooo, a taky mi, prosím, připomeňte, abych vám příště vyprávěla o česko-slovenské pidimidi hospododě, a středeční roofpárty pro vip posádku, které jsme tu navštívily:)
Myslete na mě, páč já na vás na všechny taky moc myslím, a všichni mi chybíte a těším se až se zase sejdeme na Vlachovce:)

Všichni se moc mějte a ještě víc se smějte:)

Papaaaaa, vaše superčechišmama:)

Jak je již z nadpisu jasné, konečně jsme našly místo, kde složíme své hlavy a taky svršky:) Po dlouhém hledání a pátrání, kdy už jsme ztrácely naději a viděly se coby bezdomovkyně na pláži s mušlí pod hlavou, přikryté palmovým listem, nám konečně štěstí přálo:) A že nám tedy přálo opravdu hodně! Ale popořádku.

Od nedělního setkání s Táňou jsme téměř všechny dny trávily hledáním bydlení a zjistily jsme jednu zásadní věc, bez social security number si tu nikdo pomalu ani neuprdne:) Cože to social security vlastně je? No, ani my samy si nejsme úplně jisté, ale mělo by to být číslo, který každý občan USA vlastní a na jehož základě se dá zjistit o člověku témeř vše. Kdykoliv si kupujete, nebo jen pronajímáte byt, auto, nebo si chcete zařídit elektřinu, internet, půjčku, prostě cokoliv, každý se vás zeptá na tohle číslo a na jeho základě po zkontrolování už prodávající vidí, zda jste řádný občan, či nějaký unterwasserman:) Pokud je váš kredit dobrý, což znamená, že platíte své účty včas, nepácháte žádné zločiny atd. neměli byste mít problém si koupit, či pronajmout cokoliv. Vůbec nevíme, jak to vlastně funguje, co všechno ti lidé, kteří kontrolují vaše social security number vidí, ale princip je asi zhruba takový jak jsem ho popsala. A taky ho lidé používají ohledně daní, ale to už je pro mě double španělská vesnice. Pointou ale zůstává, že jediná Lulu toto číslo má díky tomu, že zde před dvěma roky pracovala jako aupair, a díky tomu jsme si sehnali ubytování ve slušné čtvrti a jelikož její kredit byl supr trupr, ušetřily jsme několik stovek na depositu:)

Ve čtvrtek jsme zajely do jedné realitky, byla to shodou okolností taky Renters Paradise a po prohlídce několika bytů jsme konečne narazily na to pravé ořechové. Je to krásný, dvoupokojový byt s novou kuchyní, obří lednicí a ještě větším sporákem, balkónem a huňatými koberci:) Nachází se v komplexu asi čtyř budov. Všude je spousta fauny a flóry, palmy a veverky kam se podíváš:) Taky dva bazény (jeden z nich máme přímo před vchodem do budovy:), vířivka, posilovna a tenisové kurty, a to vše v ceně nájmu. Super!





Ale nemyslete si, že jsme si našly ten nejdražší byt na trhu, naopak! Měly jsme přes jednoho známého v záloze ještě jeden byt, který ale nebyl vůbec pěkný, žily bychom tam jak největší socky a navíc se nacházel v ne moc bezpečné čtvrti. A vyšel by jen o něco málo levněji než tenhle kjásný a útulný bejváček:) Takže jsme neváhaly, vyplnily všechna lejstra, zaplatily nájem zatím do konce dubna a v pátek už jsme překračovaly práh našeho nového bydlení. Jo a navíc jsme zjistily, že si nemusíme zřizovat enternet, páč se tu dá načerno napíchnout na jednu nezabezpečenou bezdrátovou síť. Když už tu v Améru budeme načerno, tak aspoň pořádně:) Takže položku "najít bydlení" si konečně můžeme odškrtnout:) Teď už jen najít práci, což jak už jsem myslím zmiňovala bude hodně těžké, jak se postupně od všech lidí, které tu potkáváme dovídáme. Tak uvidíme.

Jinak ještě jedna úsměvná historka z natáčení:) Když jsme ještě hledaly ubytování a vždy, když jsme viděly někde na domě nápis "for rent" (čili "k pronajmutí") a šly jsme se optat, zda je byt stále volný, mnohokráte jsme se musely nejdříve zeptat "Do you speak English?" Chápete to? V Americe se musíte místních obyvatel ptát, jestli vůbec mluví anglicky:) Ale to je zapříčiněno, jak už bylo zmíněno, strašnou spoustou imigrantů z Jižní Ameriky, Mexica atd. Docela dost mě mrzí, že pravého amričana tady jen tak nepotkám a nebudu mít možnost poznat tu pravou americkou kulturu, protože tady na Miami je to vážně jen o Hispáncích, Kubáncích a přistěhovalcích z Jižní Ameriky...ale tak nezoufáme, neházíme flintu do žita, Kjájo, ono to nakonec nějak dopadne a uvidíme co ještě fjůčr přinese:)

Jo a ještě něco, včera jsme se dověděly, že jen kousek od nás existuje nějaká česko-slovenská hospoda, či bar, tak to tam dnes večer půjdeme omrknout a zkusíme navázat nějaké ty přátelské vztahy a pokud možno načerpat co nejvíc informací ohledně práce a života zde:) Čerstvé zprávy o tom, jak to dopadlo, vám samozřejmě náš zpravodaj přinese hned jak jen to bude možné:)

Jinak se moc omlouvám, pokud jsou mé tapety nudné a vtipem zrovna nesrší, já se vynasnažím své čtenářstvo příště nějak pobaviti více, až vás od smíchu budou bolet plíce a červenati se líce:)

Pro dnešek se s vámi tedy loučíme z našeho komentátorského stanoviště zde na Miami a přejeme vám příjemné ráno, podvečer, večer, či hlubokou noc a kjásné spaní:)

Mějte se všici kjásně a občas skládejte básně:)

Kjája, vaše jedinááá, levandulováááááá

Kjásny den všem:)

Dnes začnu trochu netradičně, vrabci na střeše si totiž štěbetali, že Kjájuščina gramatika se od doby školních lavic poněkud zhoršila, a že se zde objevuje více chyb než je zdrávo...moc se omlouvám všem čtenářům svým a věřte mi, že se opravdu propadám hanbou, touhle dobou bych měla být už někde blízko Austrálie. Na mou obranu musím ale říci, že jelikož se o laptop dělím se dvěma dalšíma děvčatama a nemám skoro žádný čas na psaní, plodím blog velmi rychle, téměř za pochodu a přiznám se, že jsem si své výtvory potvory po sobě nikdy nepřečetla, což je tedy asi hlavní důvod. Od teď se budu snažiti, co mi síly budou stačiti, aby mi neproklouzla ani ta jedna mrška malinká. Ale čárky musíte určitě tolerovat, páč jsem se několik let biflovala, jak se píší čárky v jazyce anglickém a to jsou pak úplně jiná pravidla a kdo si má pořád pamatovat vše, že?:) Tož pokročme dále k věcem více veselejším, a shrňme si události dnů nedávno minulých,co říkáte?:)

Sobotní den se nesl v duchu relaxu po nočním rejdění, tudíž jsme ho strávily převážně na beachi a večer jsme jen zaskočily do místního supr dupr marketu nakoupiti dajaké ty poživatiny. Nakoupily jsme všechno možné i nemožné, rajčata velikosti obří, že by se za to nemuseli stydět ani bobři, pitíčko a šitíčko:) To, že si Kjája vesele nakoupila tunu konzerv, i když v té době nevlastnila otvírák, bylo vedlejší:) Nevadí, nemusí být, nemusí:) Jinak jsem zjistila, že američani mají jednu supr vychytávku, kterou by ocenila nejedna hospodyňka u nás. Ve chvíli, kdy platíte na pokladnách a vzpomenete si, že byste si ještě potřebovali vybrat nějakou tu hotovost, nemusíte spěšit a hledat bankomat, peníze si můžete vybrat přímo na pokladně:) Když váš nákup stojí například padesát dolarů a vy si potřebujete vybrat dvě stovečky, na pokladně vám vydají sto pádlo, to se vyplatí, ne?:) I když na druhou stranu každý supermarket má jiný omezený limit, tuším, že se to pohybuje od 40 do 200 dolarů. A taky bankomaty v Americe vám nikdy nevydají větší hotovost, než 400 dolarů denně, což je docela nepraktické pro právě příchozí „turistky“ z Čech, které potebují nějak zaplatit první nájem na byt:)

A tímto se dostávám k tématu, pro nás, nacházející se v žebříčku důležitosti v top dva:) Nedělní den jsme konečně zahájily lov na byt. Od jednoho informátora jsme veděly, že nedaleko hotelu našeho sídlí dajaká realitka Rentals Paradise, tudíž jsme se tam vydaly, vyplnily aplication form, ani nemrkly a už jsme stály na prahu jednoho bytu. Celkem jsme jich ten den viděly tři a všechny zatím mimo naše možnosti. Malý poznatek, většina jejich obytných městských domů není jako ty naše komančské paneláky s umakartovým jádrem, ale přímo Hiltony s vlastní recepcí, posilovnou, úklidovým servisem a nejmíň jedním bazénem. Hned mi na mysl přišla baba Konopníkouc: „Předsedó, oni mají záchod, předsedóó, oni mají bazény“:)

Večer jsme si daly sraz s jednou kamarádkou-Táňou na Ocean drive , která se tu provdala a žije zde již sedmnáct let. Doufaly jsme, že by nám mohla dát nějaké tipy ohledně bydlení a práce. Noční Ocean drive má naprosto úžasnou atmosféru. Vypadá to přesně, jak jsem popisovala v jednom z minulých příspěvků, jen pod rouškou noci dostává vše ještě mnohem větší grády. Když jsme seděly na předzahrádce jedné z restaurací, obklíčny několika skupinkami nabušených třímetrových černochů, kteří přes nás na sebe pokřikovali a vzájemně se hecovali k bitce, napadlo mě, že bych se asi měla začít bát. Opak však byl pravdou, náramně jsem si to užívala, protože tohle se vám v běžném životě jen tak nestane, a kdybych se nebála, že dostanu přes čumes, vytáhla bych aj fotův aparát a vše důkladně zdokumentovala:) Nakonec však k ničemu dramatickému nedošlo, a my si užily príma večer ve společnosti českého pifka:)




Táňa nám vyprávěla, jak se sem vlastně dostala, o životě v Americe, ale co mě tedy nejvíce zaujalo byl popis školy, ve které již několikátým rokem pracuje. Děti, které zde učí pocházejí převážně z přistěhovaleckých rodin, jejich rodiče neumí číst ani psát a mnoho z nich žije v bezdomoveckých ústavech. Umíte si tudíž představit, jak výchova takových dětí asi vypadá. Celkem běžně zde proto můžete vidět například dvanáctiletou holčičku, která má za sebou potrat, jelikož byla znásilněna přítelem své matky, jen on něco málo staršího kluka, který má doma již roční děcko, nezletilé provozující sexuální praktiky přímo na chodbě školní budovy a spoustu dalších malých holčiček, které pro zachování panenství provozují pouze a výhradně anální sex. Je to strašné, ale i takovou tvář má Amerika. I když je jasné, že takovéhle věci se nedějí pouze tady.

Omlovám se, že jsem tu zmínila tak smutné téma, ale myslela jsem, že bych zde měla zmínit vše, s čím se v emerice setkám, i když jen z vyprávění místní polodomorodkyně?

Zde se s vámi pro dnešek rozloučím a co nevidět přidám další příspěvěk. Tentokrát už se dozvíte, zda již bydlíme, či stále okupujeme hotel? Mějte se a smějte se?

Kjája

V minulém příspěvku jsem psala, že jakési tajemné síly zapracovaly a znemožnily mi přístup na net. Musím se přiznat, že to nakonec nebyly tajemné síly, ale něco docela jiného a tak když Kjája zjistila, v čem udělali soudruzi z NDR chybu, hned v pátek ráno zasedla k počítači a neodlepila se od něj až do odpoledních hodin:) Rodina a blízcí se kontaktovat a informovat o mém stavu prostě musí:) Jsem ráda, že jsem vás všechny slyšela!

Po dokončení internetových orgií bylo už docela hodně hodin, a tudíž jsme si už jen uklohnily dačo na ohýnku a chystaly se vyrazit do víru velkoměsta:) Holky strávily soustu času horečnými přípravami a zušlechťováním zevnějšku svého a myslím, že kdyby takto vyrazily v Čechách, měly by s největší pravděpodobností úspěch. Nikoliv však tady:) Jak už jsem mnohokrát zmiňovala, Amerika je prostě jiná a tudíž ani noční život a styl oblékání nebyl vyjímkou. Byly jsme tu za jeptišky a já dokonce za matku představenou:) Všechny ostatní slečny, pokud se to tak dalo ještě nazvat, měly na sobě pidimidi šatčky, jejichž délka jim sotva zakrývyla tu část, kterou se při sezení dotýkají židle. Výstřihy a dekolty se svou hloubkou rovnaly Mariánskému příkopu a výška jejich podpatků zase Mount Everestu:) Možná byste si řekli, že takové slečny byly sexy a štíhlé, ale opak je pravdou, naprostá většina z nich se ve svých minipici oblečcích po ulicích kutálela:) Ale ony si sexy opravdu připadaly a možná pro to slavily u mužského osazenstva opravdu úspěchy. Chápete to? U nás se holky mordují dietama a mají pocit, že pokud skrz ně není vidět, nebudou je kluci chtít. Ale tady je to naopak. A že to fakt funguje dokazovalo mnoho a mnoho párů, které nás minuly-ošklivá holka s velkou nadváhou a vedle ní nádhernej vytuněnej kluk. Nemám sice žádnou fotku takovýchto párů z onoho večera, ale jako důkaz přikládám jednu, kterou jsem druhý den pořídily na pláži.



No a cože jsem to ten večer zažily? Celkem nic závažného, jen jsme se staly svědky zatýkání gangsterů a jako VIP jsme se dostaly do klubu, který tu teď nejvíc frčí:) Ne vážně, to byl další super zážitek, kdy jsme se náhodou nachomýtly k zatýkačce. Podezřelá individua v super bouráku byla zastavena, donucena vystoupit z vozu, opřít se o kapotu a následně byla prohledána, vyslýchána a nakonec zatčena:) Snažily jsme se to zdokumentovat, ale jelikož byla hluboká noc, fotky nejsou moc kvalitní.



Po tomto zážitku jsme dlouho hledaly místo, kde bychom zakotvily až jsme nakonec objevily jakýsi bar, diskošku a kulečníkovou hernu dohromady, kde dívky měly vstup zadarmo a pivo chuti zvětralé za pouhý jeden dolar:) Nedaly jsme však ani druhou rundu bžundu a už si to k nám šinul dajaký mladý jinoch, který nás lákal, abychom šly s ním, že hned naproti je obrovská "rapotéka" (diskotéka není to pravé slovo:)a že nás tam protáhne. Jelikož sebou takhle nalákal ještě pár vybraných jedinců, rozhodly jsme se ho následovat(já teda s patřičnou nedůvěrou). Jak se ukázalo měly jsme ten večer fakt velkou kliku, protože rapotéka se odehrávala v jednom z nejvyhlášenějších klubů na Miami Beach "Mansion," (což jsme se ale dozvěděly až o pár dní později). Díky statečnému jinochovi jsme mohly předběhnout megavelkou frontu před klubem, prošly jsme face scanningem a nakonec, když jsme zjistily, že vstup stojí 20 babek na každou z nás a chtěly to zabalit, páč jsme ten večer nechtěly utrácet, mladík za nás dvě třetiny vstupu zatáhnul. No neuvěřitelné:)

Jinak Mansion je opravdu něco jako ohromné sídlo, dvoupatrový barák s několika stagemi. Ze všech repráků se však linula hodně podobná hudba ve stylu r´n´b, či tak něco, tenhle styl já osobně nemusím, ale tady se mi to docela líbilo. Všichni se fakt bavili, ale nikdo skoro nepil. Na to, kolik tam bylo lidí, zely bary prázdnotou. Jestli to bylo tím, že malé pivo stálo osm dolarů, nebo tím, že lidem v žilách kolovalo něco zcela jiného, než alkohol se ale nedovíme:) Každopádně byli absolutně všichni strašně free a cool a nebyl nikdo, kdo by jen tak postával a očumoval, jak to známe u nás z diskoték. Hvězdou večera, alespoň jeho 10 minut se stala tlustá černoška, která rozjela velmi odvážný "sexy" tanec kolem tyče. Foto zde:



Jinak mám ještě jeden vtipný postřeh ze záchodků. Když jste opustili kabinku a namířili si to k umyvadlu, už tam na vás čekala statná černošská důchodkyně, vyzbrojená mýdlem, ručníkem a případně i parfémem, pokud by snad nějaká slečna zaváněla víc, než je zdrávo:) U zrcadel jste si taky mohli zakoupit různé dobrůtky, bonbóny, žvejkačky a jiné požitaviny:) Jestli je to takhle v každém klubu, nemůžu zatím posoudit, ale alespoň tady to takto funguje.

Kolem druhé, třetí hodiny ranní jsme se vydaly domů. Cestou se s námi dal do řeči nějaký amík, jehož rodina je původem z Německa, a pán byl tak ochotný, nebo tak opilý, že nám přivolal taxíka a ještě nám ho aj z části zaplatil. Myslím, že by za to rád nějakou protislužbičku, ale my se nedaly a vesele ujely:) Pokud mohu soudit, náš pátek 13. skončil tedy docela vydařeně:) A pro tuto chvíli se s vámi zase rozloučím a v dalším příspěvku vám popíšu naše první hledání střechy nad hlavou:) Mějte se fanfárově:)

Kjája

Hlásíme se vám opět živě z našeho komentátorského stanoviště zde, na Miami:) Počasí je stále skvělé, a co se týče životních podmínek je střídavě oblačno až polojasno:) A jak že to vypadal můj první den zde? Jelikož okna našeho pokoje máme do jedné z nejrušnějších ulic na Miami Beach, nemohla jsem již od brzkého rána spát a tak jsem si řekla, že než čučet tupě do zdi, to radši skočím na net. Ale ouha, hned ráno zrada! Nějaké tajemné síly zapracovaly a bezdrátové připojení se mi nedařilo navázat, navíc jsem zjistila, že adaptér, který jsem si v Čechách pořídila mi je na nic, protože zástrčka od laptopu se do něj prostě nevejde, takže mi bylo jasný, že i kdybych se na net napíchla, baterka by mě velmi brzy zradila...ale protože bylo nádherné ráno, nezoufala jsem a přešla na plán B:) Vydala jsem se na průzkum okolí. Jak hotelové informace pravily, pláž se nacházela jen asi sto metrů od našeho dočasného bydlení. Takhle po ránu byla téměř opuštěná, takže jsem si v klidu a pohodě vychutnávala ranní přímořský větřík a kochala jsem se pohledem na oceán:)




Na zpáteční cestě se už pláž a hlavně cesta kolem ní začala zaplňovat sportuchtivými nadšenci, jako jsou běžci, pěšci, joggisti a kolisti:) Přesně tak, jak to známe z těch amerických filmů. Dál jsem se vydala do obchůdku nakoupiti dajaké ty potraviny. Byla to sranda, vůbec jsem nevěděla jaký chleba například koupit, co je dobré, co není, v Čechách mám dlouholetou praxi a už vím, co kde je nejlepčí, ale tady, absolutně ztracena:) Ale nakonec jsem neco vybrala a docela to bylo dobré:) Akorát mě teda hodně zklamalo, že amíci nemají ovocné čaje. Já jsem na nich docela závislá a jsem zvyklá na obrovský výběr v našich super marketech, takže mě nepříjemně překvapilo zjištění, že tu mají jen samé zelené a sem tam dajaká ta bylinka. A tky mě zarazily cibule absolutně obří velikosti. Oni tady ve všem jedou ve velkým jak koukám:) Cestou zpátky do hotelu se na mě každý koho jsem potkala usmíval a zdravil, což bylo absolutně super, a i takováhle věc vás hrozně moc potěší:) Opět podotýkám, že tohle se vám v Čechách prostě nestane. Nakonec jsem si ještě sedla na zahrádku hotelové kavárny a vychutnávala si ranní kávičku ve stínu palem:)

Plán na dnešní den byl jasný, aklimatizace na místní prostředí a to rovnou tedy na nejznámější pláži - South Beach:) Autobus nás dopravil během patnácti minut do centra, kde jsme se hned vydaly směr Ocean drive, což je jakési jádro South Beach, známé pro své domy a hotely postavené ve stylu Art Deco. Každopádně je to asi nejrušnější a nejživější místo z celého Miami, kde celou pláž lemuje spousta restaurací. Převážnou část populace tu tvoří turisti, ale hlavně teda spousta černošských gangů. Znáte to, ohromná, vytuňěná kára narvaná bandou černých (ostro)raperů a děsně drsných gangsterů, kdy decibely zní tak naplno až máte pocit, že se jim auto každou chvilkou rozpadne:) Tak tohle je tu úplně noumální a hrozně se mi to líbí, takže jsem strašně ráda, že to můžu všechno na vlastní oči vidět a sledovat:) Jinak, co jsem ještě stačila postřehnout a co je vlastně nepřehlédnutelné je to, že je tu abnormálně nahromaděná komunita černochů, Hispánců, Kubánců, Španěláků a tak podobně. Mluví se tu dvěma jazyky, španělštinu dokonce možná slyšíte i častěji než angličtinu. I v obchodech se občas nejdřív prodavači zeptají zepají "english or spanish?" Říkala jsem si, jestli je takhle početná etnická skupina v každém městě celé Americe, ale jak mě pak chytrý průvodce Floridou informoval, naní tomu tak. Tady je to způsobeno hlavně přílivem Kubánců, kteří v 50. letech minulého století prchali před režimem Batisty a později Castra.

Teď si dovolím trochu odbočit, právě si totiž při psaní připravuju svůj ranní čaj a vzpomněla jsem si na to, co jsme tu všechny postřehly. Jak jsem psala, že je tady všechno jiný a odlišný od Čech, tak musím konstatovat, že i voda v kotlíku se tu vaří mnohem rychleji než u nás:) Já vím, je to taková pitomost, ale je to tak:) No, ale to jen tak na okraj...

Ale zpátky k prvnímu dni, strávenému na pláži:) Když jsme si to vykračovaly k Ocean drive, nemohly jsme neminout dům Versaceho, který zde byl, tuším před dvanácti lety zastřelen při ranní procházce po Ocean drive. Nádherné sídlo, ve kterém vám zhruba za 70 dolarů udělají prohlídku. Však posuďte sami.


Dál jsme pak už pokračovaly na pláž. Bylo to úžasný, průzračné moře, vlny tak akorát na vyblbnutí, palmy, horký písek a Míč Bjůkenen strážící naše bezpečí:) Navíc počasí je tu v tuto roční dobu absolutně ideální, je slunečno, občas sem tam nějaký ten drak mrak, vedro není na padnutí díky neustále foukajícímu větru, takže žádné dusno, kdy nemůžete dýchat a připadáte si jak rajče ve fóliáku:) Prostě ráj na zemi:) Náš první den jsme ukončily nákupem drobností, jako je fén-jupí:), pohlednic, první a na dlouhou dobu první suvenýr a taky jsme si ulovily něco k snědku. Tak a to je tak asi zhruba vše k prvnímu dni, strávenému mimo domovinu, vlast naší jedinou a milovanou:) Mějte se a těšte se až se vám opět živě přihlásíme z našeho stanoviště:)

Krásný den všem, Kjája

Konečně nastal den D. Den, kdy se začaly psát dějiny (alespoň teda v životě Kjájušky:). Po náročném a stresujícím týdnu horečných příprav jsem se 11.3.2009 o půl páté ráno vzbudila s tím, že nikam neletím a co jsem si to vlastně vymyslela zase za hloupost, jet do Ameriky: teď, v době krize, kdy nemám navíc zajištěnou práci a bydlení, pouze hotel na šest nocí. Všichni mi budou strašně chybět a nikoho tu nechci opustit. Vážně jsem chtěla hodit flintu do žita, ale zase všechno už bylo připravený, letenka zaplacená, tak jsem si nakonec řekla, že taková hezká týdenní dovolená na Miamské pláži nemusí být marná. Však se zase můžu hned vrátit.

Tak jsem nakonec vstala, připravila se, zavolala taxíka a společně s Mírou se nechala dovézt na Ruzyň. Když jsme tam v půl sedmé ráno dorazili, byla zima jak v Rusku a sněhová vánice právě v plném proudu. No, ještě, že letíme do těch tropů, že?:)

A pak přišlo to nejhorší-loučení. Ty potoky slz, které byly prolity,, a nudle u nosu si asi umíte představit:) Tak ještě poslední ohlédnutí, zamávání a je to. Už není úniku.

Protože jsme měly ještě hodně času před odletem, zašly jsme do resturace na poslední, výborné, dobře vychlazené české pivíčko.

Pak jsme se nechaly zkontrolovat, zda nepašujeme dajaké ty zbraně a střelivo a už jsme nasedaly do letadla. Pohodlně jsem se usadila u vysněného okýnka (zasvěcení vědí:) a těšila se na let. Předtím jsem letěla jenom jednou, ale zjistila jsem už tenkrát, že lítání absolutně zbožňuju, neznám nic krásnějšího než pohled z letadla na oblaka a zemi pod náma!

Přesně v 8:55 jsme se odlepili od země české a mířili do Londýna. Dostali jsme snídani, která se skládala z ham&cheese sandwiche, a jakési pomerančové tříště v kelímku. Samozřejmě ale pokud jsme chtěli k pitivu ještě něco jiného, stačilo říct a přeochotní stewadi nám to v mžiku dodali:)

Let proběhl naprosto bez problémů a navíc mám ještě jednu perličku, letěl s námi aj pan herec Dušek:) Je to zvláštní, ale když jsem se rozhodla, že teda do tý Ameriky pojedu, tak se mi zdál sen, že s námi na palubě letí aj Jarda Jágr, a teď, když jsem letěla na živo, tak s námi přece jen jedna česká „selebrita“ palubu sdílela. Chtěla jsem si ho vyblejsknout na památku, ale strach mi nedovolil, a tak jsem jen čučela jak vesanka Keliška s votevřenou hubou, když jsem ho cestou na záchodky zmerčilaJ Bylo mi poraďěno, ať zkusím zahrát Goťákův Trezor a uvidíme, zda to rozjede jako v Pelíškách, ale bohužel, gramofónek jsem si zapomněla do baťůžku přibalit:) Tak snad na zpáteční cestě:)

Přestup v Londýně proběhl bez problémů, sice jsme čekaly asi něco přes dvě hodiny na přípoj, ale nějak mi to nevadilo, pořád bylo na co se dívat.

No a pak už jsme konečně nasedly do druhého a posledního letadla, které nás mělo dopravit až na Miami. I když let trval něco kolem deseti hodin, cesta uběhla hrozně rychle. Hlavně pro to, že každé sedadlo bylo vybaveno takovou malou televizkou, na který jste si mohli navolit film, seriál, či dajaké to audio dle vlastního výběru. A že teda bylo z čeho vybírat. V nabídce se objevily naprosté novinky jako Changeling, Body of Lies, High school musical etc., a také spousta už starších ale docela dobrých filmů, jako napřiklad Ice Age, Medisonské mosty atd. super, to mě strašně příjemně překvapilo:)

Jinak na každého z nás taky čekal na sedadle polštářek, deka a záhadný balíček, který po otevření vyplivnul poklady jako miniaturní kartáček na zuby, pastičku, ponožky a škrabošku na spaní, jůůů, takovéhle věcičky to já rádaJra

Navíc jsme dostali oběd a večeri, jejichž složení můžete obdivovat na stránkách www.kjajaindajuesej.rajce.idnes.cz. Na této adrese také naleznete všechny fotky dokumentující můj pobyt zde v zemi zaslíbené.

Let na Miami proběhl taky výborně, s vyjímkou občasných bouřlivých turbulencí, které letadlem velmi nebezpečně házely z jedný strany na druhou a to tak, až jsem myslela, že taky něco hodím:)

Nicméně, katastrofické scénáře odehrávající se v mé hlavě se nakonec nesplnili, žádné nouzové přístání uprostřed širého oceánu, kdy bychom oblkíčeni žraloky bojovali o holý život se nekonalo a tak jsme celkem v pohodě těsně před šestou hodinou odpolední Miamského času dosedli bezpečně na zem.

Slunce právě zapadalo za obzor a tak první dojem z ameriky byl vyloženě romantický:)

Pak už nás čekala věc, které jsem se dříve obávala nejvíce, a to kontrola imigračními úředníčky. Byla jsem připravena na všechno, několika hodinový výslech, kdy mi čůrky potu budou stékat po čele, prohledání příručního zavazadla a pročtení všech dokumentů, které sebou vezu, a také důkladné prohledání a prošmatání statným černošským policistou (neptejte se mě, z jakého důvodu předpokládám, že by se jednalo o příslušníka tmavé pleti-sama nevím:), ale nakonec se žádná z mých nejčernějších představ naštěstí nevyplnila. Vystála jsem si frontičku a když jsem přistoupila k obrýlenému mladíčkovi, coby imigračnímu úředníkovi, bylo mi položeno jen několik otázek typu: Jak dlouho se chci zdržet, co plánuji v Americe dělat, jaké je moje zaměstnání a kolik mám sebou peněz. Jak easy:) Dostala jsem do pasu razítko s povolením se zdržet celých devadesát dní a pak už jsem si to celá rozradostněná a jako v Jiříkově vidění štrádovala dál najít zavazadla a tak dále.

Když jsem opouštěla letištní halu, vzpomněla jsem si na paní Šafránkovou z básníků a vykročila pravou:)

Bus, který nás měl dopravit do hotelu jsme našly celkem snadno a tak když si to přihasil, zaplatily jsme dva doláče koláče a nechaly se vézt. Když jsem koukala z okýnka a rozhlížela se poprvé po okolí, připadala jsem si jako na úplně jiný planetě. Trošku jsem to tady nepobírala, všechno bylo tak úplně jiný, ale úplně vážně vám hovorím, úplně vážne, tak strašně jiný…jen třeba auta, kam se na ně hrabou i ty největší fára z Evropy. Ta, která brázdí ulice tady, jsou ohromná, takový menší tanky, do kterých byste narvali celej cirkus aj s žirafama:)

A ty lidi? Všichni jsou strašně milí a ochotní vám se vším pomoct a poradit, autobusák se na nás usmíval a mohl se přetrhnout, když nějakým lidem vysvětloval cestu jak se dostat tam a tam. Naproti nám seděl takovej starší hippísáckej páreček, který jistě zažil Woodstock a plnými doušky si ho užíval. Ti dva byli strašně milí a když se dali do řeči s úplně neznámým týpkem, co zrovna přistoupil, a vyprávěli si s ním historky, jako by to byli staří známí, nejlepší kamarádi a tak, zase mi, teď už jen v mysli, padala čelist. Tahle věc je v Americe naprosto běžná, za ty dva tři dny, co jsme tady, jsme byly svědky ještě mnoha podobných „setkání starých známých“J Tohle se vám v čechách prostě jen tak nestane. A když jo, tak vám ty lidi přijdou divný. Mimochodem, ten týpek, se kterým se dal do řeči ten postarši hippie páreček, se pak dal do řeči aj s náma a zařídil nám, aby nám řidič zastavil na správné zastávce a ještě nás obdaroval malinkou baterkou:)

V hotelu jsme se zapsaly a už jsme si to šinuly na pokoj. Ten se však nacházel na konci naprosto příšerně smradlavý chodby, jako takovej smrad, to jste nezažiliJ Ale člověk je tvor přizpůsobivý, takže teď po těch třech dnech už naše nozdry otupěly a chodbou už nesprintujem, alébrž procházíme celkem noumálním tempem:) Ale pokoj je pěkný, o žádném Hiltonu nemůže být řeč, ale myslím, že je to docela v pohodě. Je tam čisto, dokonce kuchyňka s velkou lednicí, takže si můžeme aj vařiti a koupelka je taky oukej.

Po ubytování jsme se akorát vydaly do restaurace něco zdlábnout, protože jsme byly pěkně vyhládlý. Obsluha mě taky velmi příjemně překvapila, jelikož se neustále usmívala a nebyl absolutně žádný problém pokud jsem poprosila, jestli by bylo možný nedávat do jídla tento dresink, páč je smetanový. Co jsem si objednala jako své první jídlo v Americe můžete opět shlédnout na již výše zmíněných stránkách. A musím říct, že to byla „one poem“:) Taky jsem si dala své první American beer, s romantickým názvem „Blue moon“ a musím uznat, že i když vypadalo jako pomerančová limonáda, docela ušlo:)

Pak už jsme se jen odvalily na pokoj, a celý vyčerpaný usnuly a začaly tlouct špačky:)

Jinak ještě jedna perlička. Víte, že se v Americe pokoj při odchodu nezamyká klíčem? Oni na to mají jinou vychytávku. Místo klik mají jen, z filmů dobře známé, koule, které mají z vnitřní strany takovej čudlík, kterej se jen zamáčkne a pak při odchodu, kdy dveře zabouchnete, se automaticky aj zamknou. Ti kdož se s tímto již setkali, se možná pousmějí, viď Ewíku:) ale jako kdo se s tím nikdy nesetkal, tak ho to prostě nenapadne, takže se mi nesmíte divit, že jsem donutila recepční, aby šla se mnou a názorně předvedla. Ona mi pak stejně řekla, že je na podobný tatary zvyklá, že Evropani to prostě neznaj:)

Tady ten blog pro dnešek ukončím, jsem strašně utahaná a už něvládzem. Vím, že někteří z vás už o všem, o čem jsem tady psala již byli informováni, ale je pár jedinců, kteří ještě zasvěceni nebyli:) Doufám jen, že jsem vás příspěvkem neunudila, ale i takové hlouposti jako je cesta letadlem, jsem si do virtuálního deníčku chtěla zapsat, abych pak, až budu stará škatule, měla na co vzpomínat:)

Tak vám všem přeji krásný den, večer, či noc a zase se vám doufám zítra přihlásím:)

Kjája